Podle nejnovějšího průzkumu agentury NMS souhlasí s uzákoněním stejnopohlavních „manželství“ jen o něco víc než čtvrtina našinců. Což je výrazně méně, než s jakou podporou se ohánějí aktivisté z inciativy „Jsme fér“.

Průzkum NMS (zde) říká, že s uzákoněním stejnopohlavních „manželství“, a to včetně stejného názvu, souhlasí 28 % respondentů, 22 % z nich je pro narovnáním práv s tradičním manželstvím, ale s jiným označení pro tento svazek (třeba partnerství), 12 % respondentů preferuje podobnou úpravu, ale bez možnosti stejnopohlavními páry adoptovat děti, 23 % chce zachovat současné registrované partnerství a ostatní neví.

Agentura NMS ve svých závěrech tedy říká něco diametrálně odlišného o postojích společnosti k otázce stejnopohlavních „manželství“ než tvrdí aktivisté z iniciativy „Jsme fér“. Podle nich totiž jejich uzákonění podporují zhruba dvě třetiny lidí (zde). Opírají se přitom o průzkumy veřejného mínění různého stáří, vytvářené podle odlišné metodiky a někdy s poněkud dezinterpretovanými výsledky. Jako třeba v případě závěrů studie organizace GlobSec (zde), podle nichž se zavedením „manželství“ homosexuálů souhlasí 72 % našich občanů. Jenomže průzkum hovoří o něčem trochu jiném. Respondenti totiž neodpovídali na jasně položenou otázku typu „Souhlasíte se zavedením stejnopohlavních manželství?“, ale vyjadřovali se k poměrně obecně formulovanému tvrzení: „Práva LGBTI+ lidí (jako je právo na manželství) by měla být zaručena“. Šlo tedy o nespecifikovanou a širokou množinu práv sexuálních menšin, z nichž je otázka manželství jen podmnožinou.

Aktivistům však v jejich historickém výčtu také některé průzkumy chybí. Asi nepřekvapí, že jde o ty, které se jim takříkajíc „nehodí do krámu“. Jako třeba průzkum agentury Phoenix z roku 2018 (zde), podle kterého odmítá stejnopohlavní „manželství“ většina voličů. Nebo o rok mladší zprávu Evropské komise, podle které je u nás poměr jeho zastánců a odpůrců vyrovnaný 48:48 (zde).

Ale nechme stranou průzkumy historické a podívejme se na ty aktuální. Nejmladším z těch, o které aktivisté svoji argumentaci opírají, je letošní studie agentury CVVM (zde). Její výstupy interpretují jako 58 % podporu pro stejnopohlavní „manželství“, přičemž na otázku „Homosexuální ženy a muži by měli mít právo uzavřít sňatek?“ odpovědělo „rozhodně ano“ 31 %, „spíše ano“ 27 %, „spíše ne“ 19 % respondentů a stejně jich říká „rozhodně ne“.

Tyto výsledky však interpretaci aktivistů o většinové společenské podpoře pro stejnopohlavní „manželství“ dokládají jen zdánlivě. Ba právě naopak. Ony totiž poměrně přesně korespondují se závěry průzkumu agentury NMS. Těch 31 %, co jsou „rozhodně pro“ u CVVM, se až nápadně blíží podílu těch, kteří v průzkumu NMS odpověděli „ano“ na otázku, zda preferují stejnopohlavní „manželství“ naprosto ekvivalentní manželství muže a ženy. Tedy včetně názvu. Není to podle mne náhoda. Vzhledem ke smyslu otázky lze totiž s velkou mírou jistoty tvrdit, že tito respondenti mají k této problematice v podstatě stejný postoj. Oba průzkumy tedy dokládají, že u nás podporuje uzákonění stejnopohlavních „manželství“ naprosto rovnocenných s manželstvím muže a ženy, a to včetně názvu, něco mezi čtvrtinou až třetinou lidí.

Otázkou je, zda se dají takto obdobně „namapovat“ v průzkumu NMS i ti, co u CVVM odpovídali „spíše ano“. Podle mne to možné není. Neznáme totiž důvod toho „spíše“. Může to být třeba právě nesouhlas s označením takového svazku jako „manželství“, nebo odmítání adopce dětí stejnopohlavními páry, případně úplně něco jiného.

Nicméně oba průzkumy potvrzují ještě jednu zásadní věc. Že v naší společnosti existuje zřetelná většina lidí, kteří nemají problém s tím, když se práva stejnopohlavních párů oproti stávající úpravě registrovaného partnerství posílí. Podle průzkumu NMS je takových lidí 62 %, podle CVVM 58 %. Přičemž jako jediný významnější sporný bod se jeví pojmenování tohoto svazku. Proč tedy není možné přijmout úpravu, která bude řešit pouze obsah, když v něm evidentně zásadní rozpory nejsou?

To by však aktivisté z iniciativy „Jsme fér“ nesměli postavit celý problém do roviny „buď všechno nebo nic“. A když jim někdo řekne, že tedy „nic“, tak se tváří ukřivděně a vykřikují něco o diskriminaci. K čemuž se přidávají i někteří politici. Buď teatrálními výstupy, jako paní předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová Adamová (zde). Nebo jako pan poslanec Martin Exner ze STAN (zde) obviňováním každého, kdo se stejnopohlavním „manželstvím“ nesouhlasí, z přibližování naší země Rusku.

Celé to zkrátka dělá dojem, že aktivistům vlastně o žádná práva gayů a lesbiček vůbec nejde. Protože, kdyby jim na nich opravdu záleželo, hledali by možnosti, jak pro ně zaručit alespoň ta, na kterých se dokáží s většinovou společností shodnout. O co jim tedy jde doopravdy? Těžko říct, ale ta odpověď by měla zaznít od aktivistů z iniciativy „Jsme fér“. A neměla by směřovat ani tak na heterosexuální většinu, ale když už se starostlivostí o práva homosexuálů tak zaštiťují, tak ji dluží především jim.

Tedy pokud jsou opravdu fér...