Před nedávnem se zastánci uzákonění stejnopohlavních „manželství“ vytasili s novým argumentem – prý to má i ekonomické přínosy. Analýza, která to má doložit, je však především ukázkou kreativní práce s daty.

Veřejnost se s její existencí seznámila v souvislosti s výzvou 66 firem vládě premiéra Petra Fialy k uzákonění stejnopohlavních „manželství“. V ní její signatáři tvrdí, že by to naší ekonomice přineslo každý rok až 37,6 miliardy korun (zde). Nicméně na téma této výzvy padla již řada slov, a jejich opakování by tedy bylo jen příslovečným „nošením sov do Athén“. Podívejme se však na samotnou „analýzu“ (zde), na kterou se výzva odkazuje a na to, zda opravdu obsahuje dostatečně silné argumenty pro tvrzení, že uzákonění možnosti uzavírat stejnopohlavní „manželství“ je ekonomicky přínosné.

Autoři dokument označili za „Ekonomickou analýzu“ a pozitivní na něm je, že je přehledně strukturován, obsahuje popis metodiky výpočtu a většinou jsou připojeny i odkazy na zdroje dat. Což budí dojem, že její závěry nejsou vycucané z prstu. První zádrhel ovšem nastane, když se pokusíte některý ze zdrojů, na který se „analýza“ odkazuje, otevřít, abyste si mohli tvrzení autorů ověřit. Funguje z nich totiž zhruba jen pětina. To však není nic proti tomu, když se pozorněji začtete do zdůvodnění jednotlivých závěrů. Můžete si totiž hlavu ukroutit nad tím, jak jsou (eufemisticky řečeno) diskutabilní a kolik číselného eskamotérství obsahují. Vyvracet postupně úplně všechny by z tohoto článku udělalo velmi dlouhé čtení, a tak se omezme jen na pár ilustrativních příkladů.

V úvodní části dokumentu je uvedeno několik grafů. Hned ten první ilustruje korelaci mezi „Začleněním LGBT+ lidí a růstem HDP na obyvatele“, přičemž oním „začleněním“ je míněna i míra podpory vztahů osob stejného pohlaví. Ukazuje, že v zemích, kde je tato míra vyšší je i vyšší růst HDP a naopak. Na první pohled tedy pádný argument. Pohled druhý jej však boří jako domeček z karet. Tento graf má totiž hned dva nedostatky. Jednak je anonymní, takže není zřejmé, které státy jsou v něm uvedené, a tedy zda hodnoty opravdu sedí, případně zda nebyl jejich výběr proveden účelově. A jednak čerpá z poněkud nerelevantního zdroje. U grafu je totiž uvedeno, že vychází z „Údajů o městském HDP od McKinsey Global Institute (2015)“. Jenomže graf hovoří o „HDP zemí“. To však není všechno. Autoři „analýzy“ jej uvádí na podporu tvrzení, že podpora stejnopohlavních vztahů sebou přináší i vyšší růst HDP. Jenomže z grafu vůbec nevyplývá, zda nejde o souvislost náhodnou a pokud nikoliv, co je příčina a co následek. Ono to totiž může být i obráceně. Tedy, že stejnopohlavní „manželství“ si mohou dovolit jen země patřičně bohaté. V těch chudších totiž mají lidé úplně jiné starosti. Jako třeba sehnat něco k jídlu, mít střechu nad hlavou a co na sebe.

Příkladem jiné argumentační ekvilibristiky je pak výpočet ekonomického přínosu uzákonění stejnopohlavních „manželství“ ve zvýšení počtu svateb a s tím souvisejících oslav. „Analýza“ tvrdí, že to může hodit až 2,7 miliardy za tři roky po jejich legalizaci. Nechme teď stranou, že pokud chce dvojice gayů nebo leseb svůj svazek před přáteli „zoficiálnit“, tak mohou patřičně bujarou a honosnou oslavu uspořádat už teď. Ostatně to řada z nich taky dělá. Podívejme se však na metodiku samotného výpočtu. Je založena na odhadu počtu stejnopohlavních „manželství“, která by v případě jejich uzákonění vznikla. Vychází z podílu homosexuálů na celkovém počtu obyvatel ČR (1,5-6,7 %). Zde se autoři dopouštějí hned první nepřesnosti tím, že do výpočtu zahrnují i děti. Těch je 1,7 miliónu, tedy asi 17 % (zde), takže celkový základ pro výpočet je o šestinu nadhodnocen. Ale budiž. Autoři „analýzy“ dále „konzervativně“ odhadují, že zhruba 25 % homosexuálů žije v trvalém svazku a z nich by chtělo „manželství“ uzavřít také zhruba 25 %, čímž jim vychází něco mezi 10 až 45 tisíci sňatky.

Tyto odhady autoři opírají o metodiku použitou při obdobné studii ve státě New York, přičemž ani v tomto případě nelze na uvedeném odkazu najít dokument, kde by se dala její relevance ověřit. Proč však použili právě ji? To neměli k dispozici nic lepšího? Samozřejmě, že ano. A jde dokonce o zdroj tuzemský. Tím je počet registrovaných partnerství uzavřených v prvních třech letech po jejich uzákonění. Bylo jich zhruba 750, přičemž v posledních letech jejich počet narostl na něco přes 300 ročně (zde). Při použití tuzemských dat je tedy odhad počtu uzavřených stejnopohlavních „manželství“ zhruba dvanáctkrát menší (respektive desetkrát při použití novějších dat) než „konzervativní“ odhad vycházející ze studie ze státu New York. A tak je zřejmé, proč se její autoři inspirovali právě za oceánem. Vychází to prostě „líp“...

Dalším příkladem jejich tvořivosti je odhad ekonomických přínosů souvisejících se snížením nákladů na zdravotní péči v důsledku léčení následků násilí vůči LGBT+ osobám. Uvádějí, že s násilím nějakého druhu se setkalo asi 24 % těchto lidí, což stojí naši společnost něco mezi 0,75-3,4 miliardami korun ročně. Jenomže nevysvětlují, jak uzákonění stejnopohlavních „manželství“ tyto náklady sníží. To jako, že se tím problém násilí vyřeší a ono jako mávnutím kouzelného proutku zmizí? A kolik takových případů u nás v současnosti vůbec je? To se bohužel nedozvíme. „Analýza“ se totiž i tentokrát odkazuje na zdroj, který není dostupný. Z popisky k němu však vyplývá, že se jedná o 20 let starý dokument. To je opravdu „aktuální“ podklad...

Podobně jako výše uvedená tvrzení, lze vyvrátit i další závěry „analýzy“. Narazíme v ní i na opravdové „perly“. Třeba když byla pro odhad nákladů na léčbu deprese LGBT+ lidí použita data z Indie, nebo argument, že homofobie stojí tamní ekonomiku 30,8 miliard USD ročně, zatímco Keňu 105 miliónů USD a Indonésii 120 miliard UDS. To jsou opravdu „relevantní“ informace. Celá ta „analýza“ tak žádné ekonomické přínosy uzákonění stejnopohlavních „manželství“ nedokládá. Nicméně něco přeci jen ukazuje. Jsou to schopnosti autorů „analýzy“ pracovat tvořivě s daty. A taky to, že byla zpracována metodou:

„Výsledek je předem dán a je třeba k němu poskládat data.“...