20.9.2021 | Svátek má Oleg


KORONAVIRUS: Covidová linka Praha–Tokio

27.7.2021

Viru stačí jediný nezodpovědný a neštěstí je na světě

Americké filmové drama Let číslo 93 zachycuje zápas posádky a cestujících letadla, s nímž chtěli teroristé 11. září 2001 zaútočit na Bílý dům či na Kapitol. Boj skončil tragédií, leč svým způsobem šťastnou, poněvadž úmyslu hochů z Al-Káidy se podařilo zabránit. Cesta stroje Czech Force One neboli vládního Airbusu A319 s částí olympijské výpravy do Tokia by si asi též zasloužila filmové zpracování, byť v komediálním žánru. Možná jde o výzvu pro tvůrce seriálu Most!, přičemž jako hudební doprovod by se přímo vnucoval hit Hany Zagorové z roku 1982 „Mimořádná linka Praha–Tokio“.

Byl to totiž let svým způsobem přímo ikonický. Pěkně vystihuje převládající přístup ke covidové pandemii a jeho důsledky.

Předně trestuhodnou lehkomyslnost. Na první pohled je neuvěřitelné, že na palubě českého airbusu cestovali neočkovaní lidé. V situaci, kdy v očkovacích centrech už dlouho převládá nabídka nad poptávkou a kdy obvodní lékaři musejí vyhazovat nevyužité dávky, poněvadž dostávají pouze balení po x kusech, přičemž ono x výrazně převyšuje počet pacientů se zájmem o vakcinaci. A kdy je dokonce k dispozici jednodávková vakcína od firmy Johnson & Johnson.

Mazlení s voliči

Ovšem významný díl Čechů se očkovat prostě nechce a mezi postavy antivax scény patří rovněž kvalifikovaní lékaři, byť epidemiologové zrovna moc ne. K ideovým odpůrcům očkování se řadí i ortoped Vlastimil Voráček, údajně nominovaný do české olympijské výpravy tenisovým svazem, který si jeho předchozí služby pochvaluje. Pan doktor Voráček, jehož zde rozhodně nechci obviňovat z toho, že nákazu do letadla zanesl právě on, poukazuje na nevyzkoušenost používaných vakcín ve srovnání s běžným postupem. Na což má jistě právo, nicméně od posledního PCR testu uběhne vždy určitá doba, než otestovaný dorazí na nějaké místo, třeba na letiště. A virus tudíž obdrží „okno příležitosti“, aby dosud zdravého jedince infikoval. V tom nepochybně spočívá Achillova pata všeho testování a očkování zde jako ochrana vychází lépe, byť nikoliv neprůstřelně.

Doktor Voráček i někteří sportovní činovníci se hájí argumentem, že sami pořadatelé olympijských her povinné očkování nevyžadují, neboť k vakcinaci přece nelze nikoho nutit. Tuto mantru už dlouho opakuje a vyznává většina politiků, zvláště tehdy, pokud na dveře buší volby. Hladí voliče po srsti: prý jsou všichni zodpovědnými lidmi, kteří mají výsostné právo na vlastní rozhodnutí a jistě uznají váhu doporučujících racionálních argumentů.

Případ českého olympijského speciálu ale ukazuje, jak krátkozraké a nebezpečné zmíněné mazlení je. Stačí jeden nezodpovědný (ne nutně doktor Voráček) a neštěstí je na světě. Zvláště když viru napomůže benevolentní vztah k nošení roušek nebo respirátorů, který údajně na palubě airbusu směr Tokio převládal. Přičemž v letadle existuje riziko nákazy až o pětinu vyšší než v běžném prostředí.

Byl by ten virus úplný hlupák, kdyby během mnohahodinového letu nevyužil příležitosti.

Někteří sportovci se zatím nedali očkovat v obavě z následků pro svou formu. „Očkovat se nechám až po olympiádě. Obával jsem se toho, že bych mohl mít špatný průběh a mohlo mě to vyřadit z tréninku,“ uvedl běžec Pavel Maslák. Podobné motivy asi měla – rovněž nenaočkovaná – oštěpařka Nikola Ogrodníková, jež se ale hájila tím, že covid prodělala. V rozhovoru pro média před odletem z Prahy pak k viru zaujala poněkud fatalistický postoj. Nákazou se nechce moc stresovat. Bude se sice snažit vyhýbat se nakaženým lidem, ale, jak dále sdělila České televizi: „Pokud mám dostat covid, tak ho dostanu. Necháme to osudu.“ Tenistka Barbora Krejčíková se zase svěřila s historkou, jak v Tokiu vyrazila někam do fitka, avšak bylo tam moc lidí, tak šla zase radši pryč. Čímž ale vlastně potvrdila racionalitu fatalismu Ogrodníkové: jedinou spolehlivou ochranou před nákazou covidem v Tokiu je do Tokia nejezdit. Všichni účastníci olympijských her tudíž vědomě – někdo více, jiný méně – riskují kvůli úspěchu v životním či v jednom z životních závodů. Avšak mnozí normální občané riskují podobně, třeba v zájmu podávání špičkových výkonů nebo jen prosté přítomnosti v práci.

Povinně nikdy nic

Avanturismus ve vztahu ke covidu má tedy několik zdrojů a příčin. Kromě, řekněme, obyčejné lehkomyslnosti, umocněné (klamným) pocitem, že pandemie je už skoro pryč, za ním stojí též ideové důvody, leč také nároky, které člověku klade na bedra současná na výkonnost zaměřená společnost.

Dá se ale s uvedenými faktory v zádech boj s covidem vyhrát? Povinné očkování se zdá být jedinou racionální reakcí na výše popsané fenomény, avšak ani ono nechrání před nákazou, jen (snad) před těžším průběhem covidového onemocnění. A u nás mu brání i platná legislativa, a i kdyby ne, strach politiků z odmítavé reakce veřejnosti je a bude příliš velký. Snad se těch opravdu rozumných najde alespoň tolik, aby se covidová pandemie utlumila.

Autor je politolog

LN, 24.7.2021








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.