Reportáž Blanky Závitkovské odvysílaná přesně před týdnem večer 13. května 2011 v pořadu České televize Události, komentáře. Ta se totiž vracela k přepadení České televize vojenskou policií dne 11. března 2011. Česká televize totiž podala dne 9. května ústavní stížnost proti rozhodnutí Obvodního soudu Prahy 6, který prohlídku redakce povolil. Příspěvek i s následujícím komentářem ústavního právníka byl sestaven neobyčejně pečlivě a důkladně a dokládal, jak je postavení médií u nás ještě velmi křehké.

Jak byl příspěvek paní Blanky Závitkovské postaven?

Na příkladech ze sousedního Německa, které po pádu hnědé totality prošlo podobným procesem po druhé světové válce jako kterým prochází demokratické Česko po roce 1989. Jako vojenská policie vtrhla do kanceláře redaktora Karla Rožánka, aby našla dokument, v němž se hovořilo o tom, že bývalý šéf Vojenského zpravodajství Miroslav Krejčík údajně konspiroval proti tehdejší ministryni obrany Vlastě Parkanové, aby podle něho vyšetřovatelé zjistili, odkud unikl, tak podobně skoro před padesáti lety 26. října 1962 vtrhla policie do redakce newsmagazínu Der Spiegel v Hamburku, aby zabavila písemnosti, které měly potvrdit domněnku, že tento týdeník otištěním titulního článku v čísle 41 s názvem Podmínečně připraveni k obraně se dopustil vlastizrady.

A o co v článku šlo?

V článku stálo, že během atomového útoku na SRN by zemřelo díky špatné připravenosti Bundeswehru asi 15 milionů Němců. Při razii byl zadržen vydavatel a tři jeho redaktoři, přičemž vydavatel byl ve vazbě nejdéle: 103 dní. Celé Německo protestovalo, konaly se demonstrace před věznicí. Veškeré i konkurenční tiskoviny, kulturní veřejnost, univerzity, odboráři, studenti i církve žádali okamžité propuštění novinářů. Šest set špičkových vědců sepsalo protestní petici. Němci v policejní akci viděli návrat k nacistickým praktikám.

Vláda reagovala rychle: svolala na 29. října krizové zasedání a 7. listopadu se případem zabýval Bundestag, tedy parlament. FDP vystoupila z vlády a ta padla. Adenaur musel slíbit, že odstoupí z funkce kancléře a Strauss, jako ministr obrany, kterého kritizovali kvůli korupci, už nebyl členem příští vlády.

Mnohem důležitější ale byl nález Ústavního soudu ze dne 13. května 1965, v němž stojí, cituji: "Otevření procesu proti obžalovanému redaktoru Ahlerovi a vydavateli Augsteinovi se zamítá. Byly shledány důkazní nedostatky. Náklady na řízení budou hrazeny ze státní kasy." Ve zdůvodnění pak stálo, že žurnalistika nepředstavuje typ zrádce vlasti. Žurnalistům málo záleží na tom, jestli prozradili nějaké tajemství nebo ne a jestli toto tajemství jsou právem za tajemství považována. Při posuzování jde hlavně o to, s jakým úmyslem si dotčený muž takovýto materiál obstaral. Novinářům jde o kritické posouzení politiky a své názory potřebují podložit fakty. A to ve svobodné demokratické zemi je vážný úkol.

A existuje v Německu ještě nějaký současnější podobný pokus porušit nedotknutelnost redakční půdy?

Ano, z Brandenburska, tedy z nové spolkové země, kde si rovněž nezvykli na svobodná média a nedodržují zákaz vstupu do redakčních prostor a ochranu novinářských zdrojů. Redaktorka Závitkovská o tomto případu rovněž referovala. Redakce Cicero, časopisu pro politickou kulturou, byla přepadena policií kvůli dubnovému článku v roce 2005 o teroristovi Abu Mousabu al Zargawim. Text čerpal údaje z tajných papírů spolkového kriminálního úřadu. I tento případ se dostal před první senát Ústavního soudu v Karlsruhe a v nálezu ze 27. února 2007 stojí, že počínání policie i rozsudky soudů v Postupimi jsou protiústavní. Ve zdůvodnění je napsáno, že samotné zveřejnění informací z tajných dokumentů nemůže být důvodem k prohlídce redakce, zabavení redakčních materiálů a ani novinář nemůže být obviněn za spoluvyzrazení státního tajemství, protože jeho úmysl je čestný: posuzuje vládní politiku, byť kriticky. Za zmínku stojí, že za redakci Cicera se důkladným právním rozborem postavil i Německý svaz novinářů a Spolkový svaz německých vydavatelů. Bohužel k ničemu takovému u nás nedošlo.

Autor je novinář a spisovatel