Jak svět reaguje na mediální krizi. Není tomu tak dávno, v roce 2004, co Philip Meyer z univerzity v Missouri v knize Mizející noviny předpověděl, že poslední čtenář novin zemře v říjnu roku 2044. Na zlomu století se doopravdy někteří mediální filozofové zvláště ve Spojených státech domnívali, že v tomto století tištěným médiím odzvoní hrana. Tento týden byly ale ve Francii zveřejněny výsledky průzkumu o důvěře občanů v média a o nezávislosti médií na politice a byznysu a hovoří jednoznačně: Tradiční papírová média jsou spolu s rozhlasem nejdůvěryhodnějším zdrojem informací a jejich důvěra v ně dokonce stoupá. Důvěru občanů v média měří každý rok „barometr“ zveřejněný v časopise La Croix. K tomuto závěru redakce došla, i když se Francouzi domnívají, že novináři jsou prodejní: to si myslí 60 procent z nich. Přesto ale podle zveřejněného průzkumu důvěřuje ve Francii rozhlasu 60 procent obyvatelstva a prestižním novinám 55 procent a ta důvěra stoupá. Hůř je na tom televize, zřejmě také proto, že tam si dosadil své lidi do důležitých funkcí prezident Sarkozy.

Jak jsou na tom jiné země?

Důvěra v prestižní tištěná média je snad všude v naší civilizaci největší, a to platí jak o Spojených státech, kde vedou – zůstaneme-li u deníků – listy The New York Times a The Washington Post, ve Velké Británii jsou to zase hlavně rozhlasové stanice BBC, v Německu velké prestižní noviny Süddeutsche Zeitung, Frankfurter Allgemeine Zeitung a Die Welt, nemluvě o newsmagazinech. Těm je naopak předpovídaná světlá budoucnost, i když i tam dochází ke změnám: Po Newsweeku ohlásil v těchto dnech relaunch i německý Focus, který vychází od 18. ledna 1993 pod vedením Helmuta Markworta, který oznámil po sedmnácti letech odchod z čela redakce. Na jeho místo přichází z prestižního kulturního měsíčníku Cicero Wolfram Weimer. Nová grafika má být klidnější a časopis má přinášet méně krátkých článků: jít víc do hloubky a mnohem víc se věnovat politice a hospodářství. Například titulní téma má mít dvacet stránek. Místo starého sloganu Fakta, fakta, fakta půjde nyní víc o hodnocení, komentáře a hierarchii hodnot. Řečeno stručně: nový Focus by se měl víc přiblížit tradičnímu newsmagazínu Der Spiegel a nesoutěžit tolik s novinami a televizí, protože původně se o Focusu hovořilo jako o televizi na papíře. Od této vize se začíná Focus vzdalovat. Připomeňme, že Focus prodává a rozdává něco málo pod 600 000 výtisků, Der Spiegel přes jeden milion výtisků.

A k jakým změnám dochází u nás?

Za nejzajímavější pokus v loňském roce lze považovat start tzv. hyperlokálních titulů Naše adresa v mediální skupině PPF pod vedením věčného zakladatele Romana Galo a rovněž velmi zkušeného šéfredaktora Petra Šabaty, který tam přešel ze slovenské Pravdy. Projekt již funguje v několika regionech jako je Bílinsko, Teplicko, Ústecko, Olomoucko, Bystřicko, Holešovsko a Kroměřízko a jeho podobu najdete jak na internetu, tak na papíře a částečně se na těchto projektech podílejí místní spolky, sdružení či různé zájmové komunity atd., jejichž členové jako autoři tam píší zdarma. Zároveň tyto redakce mají „své“ kavárny, kde se mohou občané scházet s redaktory.

Podle šéfredaktora přispějí tato média v regionech ke kontrole tamějších veřejných prostředků. Petr Šabata řekl loni při startu: “Ve chvíli, kdy v okresním městě propukne nějaký skandál, místní média od něj dají ruce pryč, protože vědí, že by přišla o inzerci. A to není náš případ. My do problému můžeme jít naplno, protože máme silného vydavatele a profesionální zázemí v Praze v centrální redakci.” Tak bezproblémový ale tento model, jehož princip je převzatý ze Spojených států, být nemusí, a to hned z několika důvodů: Ještě v Čechách a na Moravě nefunguje občanská společnost, lidé se stále bojí se angažovat, tedy jít do místních sporů, jsou konzervativní a i PPF, jak víme z historie jejich časopisu Euro, nedovolila šéfredaktoru Istvanu Lékovi psát o všem, a proto jim dal na čas výpověď. Doufejme, že se tato situace nebude tentokrát opakovat.

Autor je novinář a spisovatel