V zahraničí sobotní demonstrace v italské metropoli Římě za svobodu tisku a proti mediálnímu impériu Silvia Berlusconiho: jde o největší demonstraci v dějinách Itálie, která se konala za svobodu slova. Zúčastnilo se jí nejméně 100 000 lidí, což je asi tolik, kolik bylo před dvaceti lety na manifestaci na pražské Letné. Tisková federace hovoří až o 350 000 lidí.

A na domácí scéně snaha ODS, kterou inicioval senátor Richard Svoboda se sekretářem Přemysla Sobotky Edvardem Kožušníkem, zestátnit veřejnoprávní média, to znamená Český rozhlas a Českou televizi.

Proč vyšli lidé do ulic v Římě?

V Itálii je zcela bezprecedentní situace: Berlusconimu patří tři televizní stanice a od té doby, co je premiérem, má pod kontrolou i veřejnoprávní televize, kam si dosadil své lidi. Proto na transparentech, které lidé na demonstraci nesli, stálo Berlusconi škodí zdraví nebo Všichni jsme sebranka, protože takhle nazývá italský premiér některé reportéry veřejnoprávní televizní stanice RAI za to, že ho kritizují. Lidé požadovali zastavení kampaně proti novinářům, která byla podobná jako kampaň, kterou předtím vedl Berlusconi a teď asi zase vede proti soudcům, kteří zrušili jeho imunitu. Dále lidé požadovali svobodu slova a zastavení žalob, které premiér podal na novináře. Sám Berlusconi samozřejmě jako vždy označil manifestaci za frašku a řekl, že je tam svoboda větší než v jakékoliv západní zemi. Mezinárodní organizace Reportéři bez hranic naopak zařadila Berlusconiho na seznam „predátorů svobody tisku“ a tím má v Evropě tento muž primát.

A o co jde u nás?

U nás jde o to, že místo koncesionářských poplatků by financoval obě veřejnoprávní instituce přímo stát, a to je samozřejmě v moderní demokracii, kde média tvoří čtvrtý pilíř moci, který má zbylé mocnosti, tj. exekutivu, ústavodárný sbor a soudy kontrolovat, zcela nepřípustné. Vlastně kvůli tomu již v roce 1927 se ve Velké Británii proměnila BBC z company na corporation, byly zřízeny rady, které oddělují vliv byznysu a politiků na tyto instituce. Tento model funguje na tomto principu od sedmdesátých let v celé Evropě. Snaha ODS by vrátila poměry v rozhlase a televizi před rok 1989.

Vlastně by tato média nebyla ani veřejnoprávní, protože ten název je odvozen od toho, že veřejnost si tuto instituci platí a zákon, tedy právo, pak určuje obsah veřejné služby. Takhle by se staly obě instituce de facto státními či přesněji řečeno parlamentními, rozhodovali by o nich výhradně politici, a to je v demokracii nepřípustné. Už teď neodpovídají pravidla klasickým veřejnoprávním institucím: zpolitizované rady suplují ředitele, nejsou obsazeny zástupci občanské společnosti a odborníky, tedy pouze univerzitními mediálními profesory a právníky, jako je tomu v zahraničí, ředitel i členové rady jsou odvolatelní, což ve staré Evropě může jen soud, a šéfredaktoři nejsou jedinými a posledními, kdo rozhoduje o obsahu. Zatím ale nešel v Senátu návrh na zestátnění do pléna a nejprve ho posoudí hospodářský výbor.

Čím se návrh zdůvodňuje?

Úspornými opatřeními, což je samozřejmě licoměrnost. Politici tvrdí, že v době krize by lidé ušetřili asi 2016 korun, jenže platnost by byla až po odeznění krize, tedy od ledna 2012. Stát by musel ročně, za situace, kdy mu chybí a budou chybět spousty peněz, na tato média dát nejméně 7,8 miliardy korun. Ušetřilo by se prý na poplatcích poště, které obě instituce platí ročně asi 430 milionů korun za výběr poplatků. Z toho je vidět, jak je ta argumentace falešná. Navíc, kdyby se finance platily čtvrtletně z DPH, nedalo by se dlouhodobě nic plánovat a zároveň by to znamenalo snížení rozpočtu, protože poplatky za energie a služby se neustále zvyšují. Proto v zahraničí je navyšování poplatků závislé na spotřebním koši a nikoliv na inflaci, jak to navrhují naši senátoři.

Autor je novinář a spisovatel