Od začátku roku 2009 se hodně diskutuje o zákazu zveřejnit bez souhlasu dotčené osoby informace o nařízení či provedení odposlechu a informace z odposlechu získané, pokud umožňují zjištění totožnosti dotčené osoby. Za zveřejnění (podle novely § 178 trestního zákona – tisk 443/0), hrozí médiím a novinářům podle přílepku do trestního zákona pokuta až do pěti milionů korun a trest až do pěti let. Celou dobu si ale nikdo nevšiml, že je tam ještě jedna záludnost, a sice zákaz činnosti od jednoho do deseti let, jak upřesňuje §49 tr.zák. v obecných ustanoveních. Tato poslední sankce prošla bez povšimnutí, i když je snad dokonce nejtvrdší a připomíná komunistické zákazy s tím rozdílem, že komunisté to dělali nelegálně a naši poslanci si na to schválili zákon. To je vskutku nehorázné.

Ještě vás tam něco zarazilo?

Ještě dvě věci: Zaprvé ta skutečnost, že novinářům hrozí trest odnětí svobody za zveřejnění odposlechů do pěti let a policistovi, který odposlechy vynese, jen tři roky, ač právě on je tím skutečným viníkem, novinář vykonává jen svou profesi.

A zadruhé, že v tomto zákoně zůstala ještě jedna důležitá věc zcela opomenuta: nově se zavádí možnost postihu v rámci správního řízení na základě zákona na ochranu osobních údajů, na což upozornil advokát Tomáš Sokol. O udělení totiž bude rozhodovat Úřad pro ochranu osobních údajů, nikoliv soud, k soudu se lze jen odvolat a odvolání nemá odkladný účinek, pokud jej nepřizná soud. Úřád mohou politici snadno ovládat a jeho úředníci v rámci správního řízení mohou udělit pokutu za neoprávněné zveřejnění až ve výši jednoho milionu, napsal Jan Komárek v Hospodářských novinách. Pokud tak učiní prostřednictvím médií, může být těch milionů pět a stejně může být postihnuto i dotyčné medium.

I tento fakt může mít pro dotyčného novináře a jeho rodinu likvidační charakter.

O čem tato přehlédnutí vypovídají?

O selhání profesní novinářské organizace, která okamžitě nenechala učinit kvalifikovaný rozbor nového zákona, který v důsledku jednoznačně omezuje svobodu slova v České repoublice, a o tom, že politici nedokáží od sebe oddělit dvě zcela odlišné věci: Nízkou žurnalistickou úroveň většiny médií a svobodu slova, která patří mezi základní nedotknutelné svobody civilizace, ke které jsme se po roce 1989 připojili. Proti nízké úrovni se lze bránit v občanskoprávních sporech, ale nelze žurnalistiku v civilizovaných zemích kriminalizovat.

Hovořím o tom hlavně proto, že tady jsme selhali všichni, politici, novináři i občané: je vidět, že některé základní evropské hodnoty jsou nám ještě cizí a že se za ně neumíme účinně brát, že nejsme schopní vzdoru proti mocným a jsme stále přikrčení. Když v roce 1962 byl podobný pokus omezit svobodu slova v Německu při tzv. Spiegel aféře, vzbouřila se velká část obyvatel, auta po celém Německu jezdila s plakáty proti reglementaci tisku a protestovala proti vazbě novinářů, novinářské svazy, vydavatelství, university a odbory vehementně protestovaly a Ústavní soud v roce 1965 vynesl rozsudek, který znemožnil všechny další podobné pokusy.