Navečer 1. prosince 2009 jsem se vracel z přednášky. Ze semináře uspořádaného Senátem ČR u příležitosti vydání knihy ústavního soudce Spolkové republiky Německo. Byl jsem jak plný dojmu ze setkání s Udo Di Fabiem, tak vzteku na předsedu Senátu Sobotku, zvoleného za ODS. Který den předtím podle novin, které jsem četl v tramvaji, v postatě zakázal - pod poněkud trapnou záminkou, že Wildersovy názory „poněkud prý překračují meze svobody projevu a prohlubují extremismus“ - vstup do Senátu holandskému poslanci Strany pro svobodu Gertu Wildersovi.

No, to jsme to dopracovali. Údajně demokratický a pravicový politik zakáže jinému demokraticky zvolenému poslanci pravicové strany jiného státu Unie vstup na půdu Senátu. Jen proto, že dotyčný nevyznává multikulturalismus a upozorňuje na nebezpečí agresivního islámu. Podivuhodná péče pana předsedy o ideovou čistotu půdy Senátu. A že tam nezakáže vstup komunistickým politikům, když ti tedy rozhodně representují politiku reálně extremistickou, jak už dokázali. Ale není to v dnešní Evropě zase taková výjimka. Do Británie Wilders taky nesmí. A pronést tam projev v parlamentu. To je trochu podobné situaci, jako kdyby britská vláda v roce 1938 zakázala Winstonu Churchillovi v britském parlamentu pronést projev za jeho názory na nacisty, které by údajně „překračovaly meze svobody projevu“. To když říkal, že Hitler je zločinec a nemá se mu ustupovat. Jak dopadla politika „ústupků“ a zbabělosti, diplomaticky nazývaná „appeasement“: k vyhlazení celých národů nacisty byl jen krůček. Jak to souvisí s knihou „Kultura svobody“ od Udo Di Fabia?

Slíbil jsem si tehdy po setkání s autorem při příležitosti českého vydání, že napíši o této knize, vydané Centrem pro studium demokracie a kultury, co nejdříve. Ke skutečnému splnění slibu mne však vyprovokovalo až to, že právě minulý týden začalo v Holandsku předběžné slyšení v soudním procesu s panem Wildersem, kterého žalují militantní islamistické organizace. Ty, které vyhrožují celé Evropě a všem „bílým“ vyhlazením a vyvražděním a vytvořením nové „tisícileté říše – chalífátu“ - na celém světě. Je to asi jako kdyby v roce 1938 žalovali Churchilla tehdejší angličtí náckové za jeho „protinacistické názory“ a soud jej hodlal odsoudit za vyvolávání protiněmecké nenávisti.

Při prvním otevření knihy Udo Di Fabia jsem narazil na titulek: „Slabá kultura se nechá zastrašit a vyprovokovat spíš než kultura vitální“. To, že Anglie nedovolila vůbec Widersovi navštívit jejich údajně nejlepší a nejstarší demokracii a že u nás se poněkud zbaběle politicky korektně připo…. předseda Senátu Sobotka, ukazuje, že jsme momentálně skutečně „slabou kulturou“. Lehce zastrašitelnou agresivním islamismem. Ten je dokonce některými evropskými intelektuály občas hodnocen jako „hodnotová pevnost“ – viz např. článek v Revue politika „Imigranti, islám a vypelichaní ptáci“ (Ondřej Šlechta, 11. 12. 2009).

Jediné, s čím lze v tomto článku souhlasit, je to, že „modří ptáci“ se v osobě senátora Sobotky (který však jistě nejednal sám o své vůli) ukázali v tomto případě z hlediska demokratických a pravicových postojů jako dokonale „vypelichaní ptáci“. Ale jinak je to dnes často opakované tvrzení o „hodnotové pevnosti“, jako kdyby někdo označil nacisty jako hodnotově pevné ochranitele “čistoty přírody, rasy a křesťanství vůbec“.

Právě na výraznou ztrátu vlastních civilizačních základních instinktů Západu Udo Di Fabio upozorňuje ve své knize. Je psána vzdělaným a význačným právníkem, ale tak, aby ji mohli číst i právní laici a zájemci o politiku a kulturu vůbec. Kniha se obírá celým souborem problémů dnešní společnosti z mnoha aspektů, a není tedy jen jakýmsi právnickým pohledem na vykolejení našich politických elit. A na odtrženost vůdců a intelektuální špičky Evropy od skutečné reality. Na ztrátu smyslu rodiny a vztahu mezi mužem a ženou. Myšleno ve významu ztracení smyslu a významu hodnocení vztahu člověka a civilizace jako „zoon politikon„ ve smyslu Aristotelova pohledu. Kniha se s snaží nalézt základy toho, co se dnes děje, z hlediska naší vlastní krize identity - obecně současné ztracení směru, kterým se má ubírat moderní západní civilizace a hledání východiska kudy a jak dál.. Chceme-li přežít a být úspěšní. Což je vlastně totéž.

Hned na začátku knihy otevřeně a zajímavě mluví tento význačný německý ústavní soudce a tím v přeneseném významu i významný politik Fabio o jednom fenoménu, který je v Evropě stále víceméně tabu. Ale který ji formoval a formuje ve svých důsledcích dodnes. Cituji: Výrazem „kultura“ oznámilo svého času Německo 19. století, které čerpalo z duchovních zdrojů klasicismu, romantismu idealismu, Západu svoji svébytnou cestu k moderně, přičemž sloveso „oznamovat“ v mnoha uších splývalo se slovem „ohrožovat“.

Je obdivuhodné a příznačné, že tato slova zaznívají právě z německých úst. Přičemž důsledky a dopady tohoto fenoménu na celou Evropu a na celý svět (a velice silně již od začátku i na české země) jsou jinak zastírány či politicky korektně přemalovávány. Zůstaneme-li u nás, kdo si přizná, že naše „národní obrození“ nebylo ani tak reakcí na rakouský útlak, ale spíše reakcí na velkoněmecký nacionalismus. A od kterého jsme se v praxi mnohému učili, tedy alespoň v organizaci. Až po takové věci jako to, že naši Sokolové jsou opsaní od německých bojovných „vlasteneckých spolků“ a vytvořeny jako jejich česká protiváha? A to až do těch konců, že sokolské slety a později spartakiády neměly vlastně obdobu nikde jinde než v hromadných cvičeních německých nacionalistických spolků. A to je jen maličkost dokazující, jak dějiny formují naši současnost a budoucnost..

Nacismus a také komunismus a následky jejich činů vytvořily novou, po reformaci neznámou situaci. Následkem šílených událostí a v touze jim do budoucna zabránit vytvořil se u intelektuálů strach byť i jen z pojmenování problémů. Natož z jejich řešení. Z německého rasismu a bolševického potlačování celých občanských skupin pak vyrostla například idea dnešního multikulturalismu. Ta dnes zpětně ohrožuje celou společnost. Vytvořená „tabu“ znemožňují byť i jen diskuzi na mnoho témat, čehož je právě případ Wilders dokladem. Všichni jsou si rovni - ale to prakticky znemožňuje řešit problémy, které vznikají tím, že ve skutečné společnosti si prostě nejsou všichni ve všem rovni. Jejich geny, jejich výchova, přednosti i nedostatky vytváří miliony variací lidské kvality a schopností či jejich „nekvality“. Politicky a úředně se zakazuje byť jen myslet na to, že západní společnost je v jiné fázi vývoje než třeba islám. A to, že každá společnost si musí projít svým vlastním vývojem a že je nutno se rozhodnout, jak se k těmto skupinám budeme chovat, a to se všemi důsledky, s konstatováním, že naše civilizace dosáhla prozatím nejvyššího rozkvětu a síly, jaké kdy lidstvo dosáhlo. A také s přiznáním, že naše recepty mohou být pro jiné lidské skupiny smrtelně nebezpečné - viz Afrika s miliony mrtvých a společenským rozvratem. Protože jsme jim chtěli „udělat dobro“ a osvobodit je.

Některé skupiny, jako třeba feministky, jsou ochotny bojovat až do hořkých konců za představu, že vlastně není rozdílu mezi mužem ženou atd. Ekologisté, s plnými břichy a měkkými postelemi pořvávají na rozvojový svět, kde se žije za dva dolary na den, že budoucností lidstva je „snížení spotřeby“. Víme, co si o těchto mašíblech musí myslet ta chudší miliarda Číňanů a skoro miliarda Indů?

Modernizace, přesuny obyvatel, vytvoření dělnictva, ztráta neomylného Boha, na jehož místo jsme dosadili „Neomylnou vědu“, dvě světové války rozpoutané „bílým mužem“, dva šílené politické projekty, internacionální socialismus (komunismus) a národní socialismus (nacismus), dodnes ovlivňují a formují politiku Západu. A jak se zdá, dosud jsme se z nich nevzpamatovali. Ani ze ztráty tehdejšího světa. Udo Di Fabio se snaží tyto otázky nastolit a hledat na ně alespoň základní odpovědi.

V knize „Kultura svobody„ vidíme naplno západní civilizaci neukotvenou, nejistou, bez víry v Boha i v sebe. Zmatenou a defensivní. Fabio například ukazuje naši výbornou minulost v části „Osvícenství jako velký příběh Západní kultury“ a vykládá ji a porovnává s ostatními kulturami. Jenže, jak pochopíte, i na osvícenství jsme doposud často pohlíželi jako na ikonu, aniž bychom ji kriticky rozebrali a pochopili.

Mnoho dalších otázek probíraných v knize je objevných či nahlížených z málokdy obvyklé strany. Pro nás, na východě Evropy (popisovaném Fabiem z pohledu staré tzv. západní Evropy) jde také o otevření otázky, která je pro nás mimořádně významná. A která je pro budoucnost dnešní Unie jednou z rozhodujících. Jde o „Paradigma kultury, jež vládne Západu: 1968“. Dodnes nás mate při diskuzi mezi starou a novou zemí EU výklad toho, co tento zlomový rok přinesl do Evropy. Symbolem „Jara 1968“ Západu je Cohn Bendit, trockisticko-ekologický levičák, který je jen špičkou obrovského ledovce milovníků marxismu na všechny možné způsoby, která dnes ovládá praktickou politiku i myšlení hlavních představitelů inteligence „Západu“ Zatímco pro nás a velkou část východních intelektuálů, ale i dělníků, bylo a je symbolem Pražské jaro 1968. Jako pokus právě ten Cohn Bendidem obdivovaný totalitní komunismus alespoň reformovat na snesitelnou formu, když nebyla síla na víc. Takže je jasné, že se nemůžeme dohodnout. Oni chtějí jít vlastně tam, odkud my jsme vlastním úsilím a díky mnoha šťastným náhodám unikli. U nás je výsledkem roku 1968 revoluce Solidarity a nástup Lecha Walesy, který komunismus jednoznačně za miliony východní Evropanů odmítl.

Udo Di Fabio nám také připomíná další věci, které víme, ale nechceme si je přiznat. Říká: „Ocitli jsme se na konci politického schématu pravice-levice.“ Nová doba nese jiné problémy a toto pravolevé politické schéma je neumí řešit. Nová i stará označení ztratila svůj smysl a význam, jak se změnila společnost. Pravice je levicová - jako Sarkozy - a levice miluje monopoly a přepych jako Paroubek a Blair.

Jako odpověď na nové otázky a problémy vznikají nové strany a nová hnutí, jako jsou ta Le Penovo a Wildersovo, a my je marginalizujeme a pejorativně odsuzujeme coby „extremisty“ Ale skutečnými extremisty, jako jsou islámští, ale dnes už i naši vlastní muslimští konvertité, se nezabýváme. Stát a národ už nejsou to samé. Což je mimořádně nebezpečné. Ostatně, sám bych dodal to, co v knize nenajdete, ale je skutečností. Němci došli od romantických představ o čistotě přírody a rasy až do doby, kdy vyvraždili své bohaté a vzdělané a německé kultuře nakloněné Semity - starozákonní Židy. Aby dnes dostali zpět daleko větší dávku Semitů - muslimských Arabů a k nim dalších muslimů - Turků, kteří ve své většině demokratické a „bílé“ Německo a jeho kulturu nejen nemilují, ale doslova nenávidí. To jsou paradoxy, co?

V knize je rozebíráno množství dalších zásadních témat, kterými si mnoho z nás láme hlavu, jako je rodina a její stav, otázky populační, kultura a lidská práva, národ a stát. A to vše je vykládáno z pohledu příslušníka velkého národa, o jehož váhu se může opřít, a zároveň člověka, který se nebojí stát si za svým názorem.

Mimořádně zajímavá je část nazvaná “Rodina. Potěšení z odlišnosti, potěšení z možnosti mít dítě“. Zde autor jednoznačně konstatuje: „Manželství a rodina mají nárok, aby nebyla připraveny o svou identitu plánovaným pokračováním politických kompetencí.“ (Myšleno zasahováním byrokracie a “pachatelů dobra“ do interních záležitostí rodiny jako svazku dvou lidí, kteří svým spojením vytvářejí pokračování lidstva - podle sloganu „Udělej si svého člověka“.)

Domnívám se, že by tato kniha – a zvláště tyto kapitoly - měla být povinně zařazena do studia všech pracovníků justice a státních orgánů a hlavně, hlavně politiků.

Jako naprosto svatokrádežný pro většinu establishmentu je jeho názor vyjádřený v části „Formující síla měšťanské epochy“. Kritizuje dnešní dobu, která se staví pohrdlivě ke všemu buržoasnímu a středostavovskému. Říká: „Zbavení se měšťanského, středostavovského charakteru (společnosti) znamená vyprázdnění ……institucí … (ustanovených) ve znamení demokracie a svobody.“

Při diskuzi pak vyprávěl, jak musel v Německu doslova bojovat proti názoru, že za vše špatné může „buržoasie“ – mimo jiné velice rozšířený názor českých intelektuálů dodnes. Di Fabio trvá na stanovisku, že právě střední vrstvy, tedy ona pomlouvaná měšťanská a buržoazní část společnosti, nemají prakticky vůbec žádnou vinu na vzniku totalitních režimů. Naopak jimi byly vždy likvidovány, u bolševiků často i fyzicky. Střední vrstvy jsou naopak pilířem demokracie. Jejich přáním je zachování volných možností uplatnění, zachování volného trhu, omezení byrokracie, zajištění klidných a co nejlepších možností pro budoucnost dalších generací. Jak to ostatně říkala ona postava šlechtice v Černých baronech, když mu soudruh vykládal, že jsou komunisté třídními nepřáteli šlechty: „Naopak, soudruhu, buržoasie je společným nepřítelem nás feudálů i vás komunistů„.

Vzkaz knihy Udo Di Fabia je jasný. Svět je naprosto jiný než se nám to politici a novináři snaží předstírat. Pokud tento nový svět, který je však logickým pokračováním světa našich otců, nepoznáme a neuznáme jako reálnou skutečnost a budeme se chovat dle chimérických představ – viz genderové vytváření „mužožen“, blouznění o blahodárnosti multikulturalismu, opájení se představou, že byrokracie oděná do nového roucha (Obama) vyřeší všechny naše problémy - dopadneme jako naši otcové a dědové. Možná hůř.

Ti se smáli a bagatelizovali hnědé pochodující tlupy, nebrali vážně ječícího šaška s knírem ani komunistického poslance, který jim sliboval zakroutit krkem. Nevěřili, že lze pálit lidi v pecích, i když to bylo předem psáno, a že ze zlatých zubů mrtvol může národ zakládající si na své vynikající kultuře a vyspělosti vytvářet nový státní poklad. Nevěřili ani v době, kdy už se to dělo, že ideologie „lásky k pracujícímu lidu“ zorganizuje - na Ukrajině, v Bělorusku, na Krymu atd. - v Evropě po staletí nevídaný hladomor, kdy rodiče jedli své děti. Nechtěli pochopit, že když nic neudělají, že bolševici vtrhnou do středu Evropy a budou zavírat do lágrů holiče a chalupníky jako třídní nepřátele a všem ukradnou všechny peníze. A že vzdělání bude stigma.

Dnes stojíme tváří v tvář muslimskému fanatismu, který má za sebou miliardu lidí, kteří s ním částečně souhlasí a částečně se svých soukmenovců bojí stejně jako my. Dvě miliardy lidí vedených houfy fanatiků, kteří nás všechny považují za nevěřící podlidi a za zločince a bohatce, které je, jak nahlas tvrdí, dle jejich Boha záslužné zabít a také okrást.

Místo toho řešíme blbosti, jako je nalévání lihu do benzínu a problémy ženských koncovek u profesních jmen. A ti politici, co vedou Západ (tedy včetně našich), neustále přemýšlejí, jak by okradli ty, co pracují a něco mají. A ukradené peníze dali těm, kterým se pracovat nechce, a taky těm, co nám všem slibují podříznout krky. A možná ve své neskonalé zaslepenosti dokonce i věří tomu, že tak se dá vybudovat lepší svět.

Pro začátek bychom si měli pamatovat Di Fabiovu větu: „Úspěšné jsou ty národy, které staví na vitalitě svobodných občanů.“

Snad by stálo za to dodat, po zkušenostech s Čínou, že i ty národy, které alespoň většině obyvatel umožní lidskou vitalitu a schopnosti využít, jsou úspěšné. Evropa jde opačným směrem.

Přečtěte si knihu Kultura svobody. A doufejme spolu, že to není jen marný „hlas volajícího na poušti“.