V poslední době se i k nám dostaly dokumentární filmy natočené v posledních letech Angličany, Francouzi i Kanaďany o tom, jak z jejich pohledu vypadala druhá světová válka. Sledovatelnost v TV mají velice dobrou, a to ne jen v generaci pamětníků či skoro-pamětníků. Filmaři i historici mapují průběh války, boje od doby přepadení Polska až po dobytí Berlína. Vycházejí knihy zabývající se tímto obdobím, jako třeba "Konec - Německo 1944-45" od Kershawa, "Armagedon" od Hastingse, "Češi pod německým protektorátem" od německého historika Brandese. Objemné, dosti drahé a význačnými nakladatelstvími vydané knihy, které však v knihkupectvích přímo zapadají v záplavě titulů, na jejichž předních stránkách jsou "fešáčtí" členové SS, portréty vedoucích nacistů a nejlepší je, když je tam rovnou Hitler. Od našich autorů vyšla jen monumentální práce Čvančary "Někomu život – někomu smrt" a od Šustka "Atentát na Heydricha". Řekl bych, že převaha "o nacismu hovořící literatuře" proti literatuře o našem odboji je tak 10 : 1. A ne že by nebyl zájem. Mezi čtenáři. Není zájem mezi vydavateli. "To nikoho nezajímá," vysvětlují velká nakladatelství s nevysloveným podtextem – koho by co zajímalo o těch českých zbabělcích, o nichž každý ví, že jich na západě bylo pět a půl, až na letce moc nebojovali a východní Svobodova armáda byla samý bolševik a, jak píší "renomovaní zahraniční (čti: sudetoněmečtí) autoři, byli to vrahouni, kteří pak na konci války zabíjeli nevinné Němce. Kdo by to četl?

Komunisté odboj tutlali, jak to šlo, a po roce 1989 media ovládaná německými majiteli ani nehlesla. Já jen doufám, že po odchodu velkých německých majitelů našich novin a nakladatelství se situace přece jen změní. Ne že by bývalí majitelé rovnou poroučeli, že je nutno vydávat paměti nějakého nácka, ale nabídli německý originál, doporučili redakční radě jako "úspěšnou knihu" a všichni pochopili.

Takže z nakladatelství a redakcí znělo heslo: "Ozbrojení a bojechtiví Čechoslováci?! To ani náhodou." .A v tichosti znělo nevyslovené: "To přiznat, co kdyby na to začali být hrdí? A chtěli to napodobovat?! To tak! Hezky budeme psát, vydávat knihy a točit filmy o tom, jací byli Češi kolaboranti, zločinci a šmejdi." On to sice nikdo jistě nenařídil. Ale mnozí sami tušili, co se panstvu bude líbit. A co se vyplatí. A taky že ano, jak ví pan režisér Vondráček.

A pak, tak trochu náhodou, vyjde kniha "Průvodce protektorátní Prahou" od Jiřího Padevěta O níž anotace praví, že nás zavede na místa konspiračních schůzek odbojářů, do bytů rodin podporovatelů parašutistů připravujících atentát na Reinhardta Heydricha, do kanceláří krycích firem Sicherheitsdienstu, do tajné porodnice zřízené gestapem, na místa, kde trpěli pražští židé, do podzemí, kde nacisté připravovali výstavbu podzemních továren, do sálů, kde se scházeli čeští fašisté, a na barikády a velitelská stanoviště pražského povstání a zároveň kniha ukáže, že i během okupace byla Praha místem, kde i přes nacistický útlak existovaly ostrůvky svobody a kulturního života, má to takový úspěch, že byla v předvánočním prodeji na třetím místě Top 10.

Většina podobných knih o československém odboji, o tom, co se zde dělo za války a okupace z československého a českého hlediska, však vychází podobně, jako jsme vydávali za totáče "samizdat" (z ruského "самиздат", literatura, kterou si vydáváme sami).

Počet výtisků knihy je mizivý - pár stovek kusů, autor nedostane samozřejmě žádný honorář a takovou knížku vydá buď parta nadšenců, nějaká menší obec na své náklady. Nebo odvážný malý nakladatel. Naprosto jasné je, že ji do své nabídky nezařadí žádný velký knihkupec. Takových 500 výtisků mu "nestojí za to". No když to nemá propagaci, "důležití" kritici o tom nenapíšou, není to kde koupit anebo jen složitě… tak to pochopitelně těžko může být hit. Nikdo o tom neví. Ani o tom, co se v těch knihách píše.

Croix de guerre 1939

Jen tak namátkou: Víte anebo slyšeli jste někdy o tom, že již v roce 1939 měla československá vojenská jednotka ve Francii 10 000, slovy deset tisíc, mužů?! Sto ku jedné, že ne. Anebo o tom, že za statečnost v těchto bojích obdrželo třicet dva čs. vojáků francouzský válečný kříž, vyznamenání za chrabrost v boji s nepřítelem (Croix de Guerre), 109 jich bylo vyznamenáno Čs. medailí za chrabrost (jednu obdržel i můj otec od dr. Beneše za odbojovou činnost), dalších 132 Čs. válečným křížem?

Nebudeme raději mluvit o tom, že po pádu Francie si museli po dohodě s britskými válečnými loděmi v Marseille naši vojáci doslova vynutit hlavněmi anglických děl mířících na Francouze, aby se mohli nalodit a odplout do Anglie do války? To nějak nedopovídá oblíbené představě českých kolaborantů a zbabělců, že?!

Osádka 311. perutě při předletové přípravě

Nedávno proběhl také seriál o leteckých doprovodech spojeneckých konvojů, například v oblasti Biskaje, které lovily nacistické ponorky, a tam se mluvilo jen RAF. Ale kdo všechno to vlastně v těch letadlech seděl, o tom ani slovo. Nevyčítejme západním filmařům, že nám neřekli, že významnou částí byla čs. 311. bombardovací peruť. O tom musíme mluvit my. A co informace, která upřesňuje průběh jedné ze zásadních leteckých operací, a to bombardování německého těžkého křižníku Prinz Eugen, který byl černou můrou anglického námořnictva? Po potopení Bismarcku ustupuje do přístavu v Brestu. Dne 1.. 7. 1941: Brest silně bombardován. Prinz Eugen zasažen bombou RAF. Křižník poškozen, 61 mrtvých.

U výše uvedených náletů samozřejmě nemohla chybět 311. československá bombardovací peruť, která se svými wellingtony vzlétla nad Brest 4., 6., 23. a 28. dubna, 7. června a také 1. července 1941. Právě ten poslední nálet se zapsal do historie perutě

Součástí velkého náletu - honu na německé válečné lodě a hlavně na křižník Prinz Eugen - se zúčastnili také čs. letci, posádka: P/O Korda – Sgt Horáček – navigátor P/O Jan Gellner – P/O Parolek – Sgt Valeš – Sgt Kovařík. Jak potvrdil o dva dny později velitel letiště (G/Cpt Gray), právě oni zasáhli křižník a vyřadili jej na dlouhou dobu z boje. Od 1.7. do 15.12.1941, kdy se loď vyplula ukrýt do Norska.

A víte kdy a že vůbec čs. piloti jako jedni z prvních bombardovali Berlín? To vše se dozvíte v knize "Nad Biskajem čeká smrt". A ať mi nikdo neříká, že to "nikoho nezajímá"a že by to nikdo nekupoval. Když on se ten Hitler prodává lépe, že?!? A co je nám do nějakých hrdinů.

Měl bych však jeden návrh. Ve školách se pořádá akce "Ztracení sousedé" o českých židech odvlečených do koncentráků, na Žatecku pátrají po "odsunutých Němcích" atd. Prostě jen po obětech.

Co kdyby se našel někdo, kdo by zorganizoval akci o "schválně zapomenutých hrdinech"? Aby žáci neměli pocit, že tady žily jen bezbranné oběti, ale uvědomili si, že tady žilo, mnoho a mnoho statečných lidí, a zapátrali po jejich rodinách a osudech.

Co to udělat tak, jak se rozhodli v "Památníku parašutistů", kteří brilantní vojenskou akcí zlikvidovali Heydricha, a tak bylo museum přejmenováno z "Musea obětí heydrichiády " na "Museum hrdinů heydrichiády".

Myslím, že je načase přestat se sebebičovat a hrbit pod představou, kterou nám a našim otcům natloukli od hlavy nacisté a jejich kolaboranti, pak komunisté a nakonec "hledači českých vin". Máme právo vědět, že nejsme žádný národ zbabělců. A máme znát své hrdiny. A jsme s tím povinni i našim potomkům.

Radek Májovský: Nad Biskajem čeká smrt. Nakl. Netopejr – a protože se knížka nedá běžně prakticky koupit, zde kontakt www.netopejr.cz

P.S. Právě jsem se dozvěděl, že kniha je prakticky vyprodaná. Ale zkuste to, třeba se dotiskne.