25.11.2020 | Svátek má Kateřina


KNIHA: Lidstvo na úzké římse

23.10.2020

Přejdeme ji? A má vůbec konec?

Jedna blbá chyba může náš druh připravit o celou potenciálně mezigalaktickou budoucnost. Jak tomu zabránit, zkoumá v knize The Precipice Toby Ord.

V pondělí 16. července 1945 o půl jedné odpoledne středoevropského času došlo lidstvo ke skalnímu srázu. Jediná cesta dál historií vede po úzké římse – chybný krok a všechno je ztraceno. Ne že by naše dosavadní pouť byla snadná, ale nikdy nebylo v silách žádného jedince, říše ani bakterie ji nezvratně ukončit. První takovou existenční hrozbou se stal teprve jaderný test Trinity.

Dnes už víme, že po první atomové bombě zůstal v Novém Mexiku kráter metr a půl hluboký a osmdesát metrů široký. Že nevyvolala fúzní reakci, která by podpálila celý zemský povrch, včetně vodíku v oceánech.

Jenže sám „otec atomové bomby“, Edward Teller, si tím dopředu nebyl jistý. Proti němu stál Hans Bethe, přesvědčený o správnosti propočtů, podle kterých něco takového není možné. Jeho hlas nakonec v projektu Manhattan převážil. Opatrnější křídlo definitivně přešla hrůza teprve chvíli po explozi, která svým jasem předčila očekávání. Chytla snad atmosféra? Nechytla! Uf.

Namítnete, že nejlepší mozky své doby by se přece ve výpočtech nespletly. Jenže jen o devět let později se to prokazatelně stalo: kvůli špatně odhadnutým vlastnostem paliva explodovala Castle Bravo dvaapůlkrát větší než očekávanou silou. Ani to neskončilo globálním kataklyzmatem, „jen“ kontaminací několika obydlených ostrovů a odškodněním dvanácti set ozářených lidí, ale na test Trinity to vrhá zneklidňující stín: jak malé riziko ohrožující celou budoucnost lidského druhu je dostatečně malé?

Čím kdo zachází, tím taky schází

The Precipice

Epizoda s nejistými, chybujícími, a přece nesmírně mocnými vědci pochází z letošní knihy australského filozofa Tobyho Orda The Precipice: Existential Risk and the Future of Humanity (Sráz: existenční riziko a budoucnost lidstva). Ord není první ani jediný, kdo se existenčními riziky zabývá – zmiňme třeba Nicka Bostorma a jeho sborník Global Catastrophic Risks z roku 2008. Ostatně, Ord a Bostrom jsou kolegové z Institutu budoucnosti lidstva na univerzitě v Oxfordu. The Precipice je unikátní v tom, že se čtivě a bez zbytečné vaty snaží upozornit na největší ze známých rizik, ohmatává možnosti rizik neznámých, přemýšlí nad nenápadnými etickými problémy a říká, co pro uchování potenciálu lidstva dělat. Slouží jako úvod, rozcestník i praktická příručka.

A taky jako protijed na toxický optimismus autorů typu Stevena Pinkera. Populární šiřitelé evangelia „svět je každým rokem ve většině ohledů lepším místem k životu, budoucnosti se bojíte zbytečně“ dostávají nejčastěji za uši kvůli mimoňské práci se statistikou. Závažnější a vzácnější námitka zní: minulé výnosy nejsou zárukou výnosů budoucích. Vědeckotechnický pokrok nám nepochybně ubral dřinu a naopak přidal kalorií, tepla, světla, vzdělání i zábavy. Spolu s ním ale přišlo několik donedávna nemyslitelných existenčních rizik – a na dalších pracujeme.

Ord připomíná několik okamžiků, kdy lidstvo před výměnou jaderných hlavic mezi Spojenými státy a Sovětským svazem uchránila duchapřítomnost některého z důstojníků. Klimatická krize z jeho úvah jako bezprostřední existenční riziko sice nevychází, připomíná ale, že u tak komplexního systému si nemůžeme být jisti, že se v některém okamžiku nezačne chovat divočeji, než napovídají naše nejpoctivější propočty. Ze současnosti Ord přeostřuje do blízké budoucnosti. Pokroky v bioinženýrství usnadňují tvorbu umělých smrtících patogenů. Umělá inteligence k porobení či vyhubení lidstva nepotřebuje fyzická těla vražedných robotů, stačilo by jí převzít kontrolu nad našimi počítačovými systémy. Dále Ord načrtne několik podob dystopií a občas si bokem střihne hrozivý nápad mimo kolonky. Například: když jsme tak hrr do vývoje nástrojů, které by dokázaly odklonit meteoroid či planetku z kolizního kurzu se Zemí, stojí za úvahu, že ta samá technologie by ve zlých rukou mohla jinak neškodné těleso do kolizního kurzu naopak navést.

Nevyvíjet ji by ovšem znamenalo dobrovolně se odsoudit k osudu dinosaurů. Možná za sto let, možná za pár milionů – matematika známých přírodních existenčních rizik mele pomalu, ale jistě. Ord ovšem odhaduje, že v následujícím století jsou pro lidstvo tisíckrát nebezpečnější jeho vlastní výtvory než přírodní katastrofy. Jenže bez nových a lepších vlastních výtvorů nás zas dřív nebo později zahubí sama Země nebo lhostejný vesmír. Takže co teď?

I ty můžeš přispět ke kosmické budoucnosti

Našlapovat zády ke skále po úzké římse nad propastí prý nebudeme déle, než jak dlouhá doba nás dělí od objevitelských cest Kryštofa Kolumba – což je dobrá i špatná zpráva zároveň: „Tohle období nepotrvá víc než několik málo staletí. Buď lidstvo uchopí svůj osud pevně do svých rukou a srazí celkové existenční riziko na udržitelnou úroveň, nebo samo sebe zničí.“ Zkrátka: je nejvyšší čas se do řešení existenčních rizik pustit.

Stojíte-li na začátku kariéry, radí Ord, vyberte si takovou práci, kde můžete k tomuto dílu přispět. Pokud už vyděláváte, posílejte peníze lidem, kteří to budou dělat za vás. Jste-li ve veřejné funkci… ouha, tady Ord zvlášť konkrétní není, ačkoliv kde jinde máte takovou příležitost budovat brzdy a protiváhy technologického pokroku? V každém případě pamatujte na to, že byste si měli počínat efektivně: vyhmatávejte faktory, které přispívají k několika různým rizikům zároveň (jedním takovým rizikovým faktorem jsou například velmocenské konflikty), a pusťte se do jejich řešení pokud možno co nejdřív, protože vám včasný start dá páku.

V působivé závěrečné pasáži motivuje Ord čtenáře detailními vizemi toho, kam až náš nás potenciál může přivést – už za sto milionů let můžeme osídlit celou galaxii a vyrazit z ní tak daleko, jak nám to jen rozpínání vesmíru dovolí. Nepochybně by byla škoda se o takový výlet nechat připravit jenom tím, že teď „lidstvo ročně utratí víc za zmrzlinu než za to, aby předcházelo zničení svými vlastními nástroji“.

Co když je římsa nekonečná – a zužuje se?

Těžká cesta lidstva ke skalní římse, osudové kroky po ní, na druhém konci kosmická budoucnost, jen si to teď nepokazit… Ústřední metafora The Precipice je chytlavá. Hlavně pokud patříte k lidem, kteří se v červnu loučili s covidem na Karlově mostě.

Ordovým psaním občas probleskne vědomí, že život s narůstajícími existenčními riziky je nový normál. Například když správně připomíná, že válka nebo zdivočelá umělá inteligence můžou zasáhnout i galaktickou civilizaci. A přece jako by se té myšlenky děsil, jako by se bál ji vyslovit nahlas. Existuje nezanedbatelná možnost, že existenční rizika na „udržitelnou“ úroveň srazit nejde. Na římse už zůstaneme. A budeme za to ještě rádi. A budeme vzpomínat na to, jak byla v roce 2020 pevná a široká.

Nic v knize mi nedalo důvod věřit, že by nějaká společenská nebo technologická opatření mohla potlačit mnohokrát projevenou lidskou ochotu zahrávat si s ohněm a zastavit tolikrát doložený trend zlevňování – „demokratizace“ – ničivých technologií. Naopak mi Ord nabídl ještě pár netušených tipů pro představy o „velkém filtru“, který roztrhá naši galaktickou letenku, jako to už možná udělal civilizacím větším a slavnějším, než je ta pozemská.

Abychom si rozuměli: The Precipice je podařená kniha, plná posledních poznatků z různých oborů a hlavně – poukazující na samé důležité věci. Ord v ní rozdává dobré, praktické rady, které platí, ať už máme nad srázem projít za pár dekád, nebo nad ním zůstat bivakovat navždy. Druhou možnost bychom měli brát jako reálnou a naučit se nevnímat ji nihilisticky, ale s klidnou radostí abstinujících alkoholiků, kteří vědí, že se počítá každý suchý den. Kdybychom dnešní existenční rizika nakonec nepořešili kvůli tomu, aby mohli naši prapotomci pozorovat záření paprsků C ve tmě poblíž Tannhäuserovy brány, ale jen aby po Zemi chodilo ještě pár generací s tu a tam nějakou tou radostí ze života, byla by to snad méně cenná práce?

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.