11.12.2019 | Svátek má Dana


KNIHA: Co je fašismus

21.3.2006

Recenze knihy Noela O´Sullivana Fašismus

Na světě je jen málo slov, při jejichž vyslovení běhá mráz po zádech. Slov, která nepotřebují žádný přívlastek, protože ona sama obsahují vše podstatné, jsou sama o sobě fenoménem. Tato slova nahánějí hrůzu, protože je v nich explicitně obsažen zánik, zmar, utrpení, smrt. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že jsou to ikony, znamenající slepé cesty civilizace.
Takovým slovem je pro mnohé komunismus. Pojem, který přinesl zkázu milionům lidí. Mýtus, na jehož oltář byly kladeny lidské osudy s lehkostí a pýchou, jaké jsou schopni jen neomezení vládcové primitivních kmenů. Komunismus je hrozba, noční můra, avšak zpravidla především pro ty, kteří s ním už přišli do styku. Jako by se komunismus sám o sobě ještě nestal neoddiskutovatelným symbolem zla. Jako by bylo třeba jej znovu definovat, vymezovat, dávat mu nové a moderní obsahy, polidšťovat jej, zmírňovat jeho agresivní povahu a hledat v něm jakési duchovní povyražení. Demagogové komunismu vkládají do vínku hesla jako sociální spravedlnost, mír a blahobyt pro všechny, pojmy, které na první poslech znějí sympaticky a dokonce lákavě, a teprve při bližším zkoumání zjistíme, že jsou jen záminkami pro něco docela jiného. To však už bývá pozdě. Sám fakt, že taková diskuse o komunismu dosud existuje, znamená, že ještě nebyl vyčleněn z normality, je třeba s ním reálně počítat. Dosud se přece potýkáme s fanatickými stoupenci komunismu, a teď nemluvme jen o prvomájových srazech důchodců na Letné, ani o pragmatické parlamentní politice vedené komunistickými pohrobky pod klamavou rouškou demokracie. Komunismus je přitažlivý tradičně hlavně pro určité levicově naladěné intelektuální elity, katedrové teoretiky humanismu, akademickou sféru obecně, studenty ve věku, k němuž revolta patří, ale i učitele, kteří nevyrostli ze svých dávných studentských představ a předsudků. A to celé nejen jako už odedávna na západních universitách, ale i v zemích, které právě s komunismem učinily hořkou historickou zkušenost. To znamená, že komunismus není ještě plošně vnímán jako zlo, které nemá alternativu. Bohužel, dodejme. Takovým slovem však už naštěstí je slovo fašismus.
Pojem fašismus nás provází od základní školy. Na různé úrovni je nám vštěpován jako synonymum pro největší utrpení civilizovaného světa v minulém století. Při vyslovení slova fašismus asi každému naskočí asociace na koncentrační tábory, holocaust, světovou válku, řečnická gesta Adolfa Hitlera na starých snímcích, a zároveň hromady těl v příkopech kolem Osvětimi. Tento jednoduchý soubor pojmů a vjemů vyjadřuje převažující emoci: fašismus je taková hrůza, pro kterou nejsou potřeba žádná další slova. Fašismus je – fašismus.
Jenže co to vlastně je ten fašismus? Kde se vzal? Kdo jej přinesl a jak je možné, že se podařilo jej vštípit do přesvědčení tolika milionům Italů a Němců, civilizovaných evropských národů s bohatou kulturní historií, čítající Michelangela i Goetha? A jaký je rozdíl mezi fašismem a nacismem – vždyť tento rozdíl nám díky nedůsledným školním osnovám dějepisu často zamlžuje samu podstatu tohoto neblahého historického dědictví a znesnadňuje právě odpovědi na výše položené otázky.
Ve škole se dovídáme, že fašismus i nacismus jako násilná hnutí vyrostla z podhoubí masového ekonomického nedostatku a z komplexu porážky především Německa v 1.světové válce. Jako by tedy šlo o hnutí směřující dvěma směry: k hmotnému blahobytu a ke geopolitické expanzi. Obojí je zčásti pravda, ale zdaleka ne pravda celá. Potom by totiž úplně stejná definice pasovala právě na komunismus – i on je postaven na iluzi hmotného dostatku a všeobjímajícím exportu socialistické revoluce. A v konečném důsledku, jak už jsem řekl, přinesly oba násilné systémy utrpení, strach a smrt.
Přesto nějaký – přinejmenším ideologický – rozdíl mezi oběma –ismy je. Zploštěním jednoho či druhého do pouhých ekonomických nebo geopolitických dimenzí se nám ztratí jejich psychologická naléhavost a konec konců i důvod jejich obrovského, byť dočasného úspěchu.
A právě otázka po důvodech takového masového rozkvětu fašismu v první polovině 20.století, je hlavní otázkou, kterou si kladem kniha Noela O´Sullivana, prostě nazvaná Fašismus. Vydalo ji Centrum pro studium demokracie a kultury v Brně.
Noel O´Sullivan se ve své práci nezabývá fašismem jen jako souborem historických událostí, osobností, příčin a následků. Nestuduje jen ekonomické, sociální, demografické či geopolitické pozadí událostí. Snaží se k pojmu fašismus přistoupit komplexně, zachytit všechny odstíny a valéry tohoto fenoménu, jak v dějinách, tak v jiné formě v přítomnosti a dokonce v budoucí perspektivě. Zabývá se fašismem jako politickým stylem. To je úhel pohled, který je ze všech možných asi nejobtížnější, protože vyžaduje největší míru objektivizace, maximální upozadění vlastních předsudků, naprostou deemotizaci a věcnost. Přitom je to vlastně nasnadě. Fašismus by nikdy nemohl přivábit davy stoupenců, nikdy by nemohl vítězit v parlamentních volbách ani v pučích bez masové základny přívrženců, nikdy by neuspěl, a to ani dočasně a krátkodobě, ve výbojných válkách, nikdy by nebyl inspirací pro pozorovatele v zahraničí, nikdy by nepřilákal sympatie intelektuálních elit – kdyby nešlo o svébytný politický styl se vším, co k tomu patří: z filosofickou a ideologickou základnou, z hmotnými a nehmotnými předpoklady, s propracovanou metodikou politické praxe, s promyšlenou prognózou budoucího svého vývoje, a především s ohromnou energií při svém prosazování. Nejen s onou nietschovskou vůlí po moci. Ta sama o sobě by byla málo. Této vůli jako statickému prvku je třeba vnutit dynamiku, onen vektor energie, směr pohybu. To patrně bylo to hlavní, co fašismu zprvu otevřelo tolikery dveře. Tento nový politický styl O´Sullivan nazval aktivistickým politickým stylem.

O´Sullivan ve své knize Fašismus klade soubor otázek a snaží se na ně najít co možná nejúplnější a nepřesnější odpovědi, zbavené diktátu ideologie a politického názoru. Tyto otázky zní:
- Co je to fašismus a jak je možné, že vůbec vznikl?
- Jaká je pravá povaha fašismu a jeho role v politickém životě moderního světa? Kde se tedy rodí onen aktivistický politický styl?
- Jaké jsou základní rozdíly mezi italským fašismem a německým nacistickým režimem? Jaké jsou jejich ideologické premisy?
- Jaké jsou vztahy mezi fašismem a komunismem, těmi zdánlivě protilehlými režimy a ideologiemi? Co je spojuje a co rozděluje, v čem jsou si podobné, a v čem odlišné?
- Pátá otázka se týká samotné povahy fašismu. Byl fašismus ideologií, nebo byl – jak sami fašisté často tvrdí antiideologií, pouhým kultem činu?
- A konečně šestá otázka se ptá po významu fašismu pro budoucnosti Západu a světa vůbec.
Hledání definice fašismu samozřejmě předpokládá znalost definic, které historické a filosofické vědě dalo myšlení 20.století, zejména myšlení liberální.
Zde poprvé, a zdaleka ne naposledy se O´Sullivan dostává do břitké polemiky s jistým falešným liberalismem soudobých západních filosofů. Dokazuje na příkladech z jejich vlastních tezí a teorií, jak nebezpečně blízko jsou marxistickým východiskům, a jak málo z nich lze vlastně použít pro racionální pochopení dějin a fašismu zvláště. Proto O´Sullivan výslovně upozorňuje na nebezpečné krycí manévry, které liberální historická věda využívá pro zamaskování toho, že pro fašismus vlastně nemá podrobné a věrohodné vysvětlení.
Takovým velmi častým jevem, charakterizujícím povrchní zkoumání povahy a podstaty fašismu, je snaha dát jeho hlavním nositelům, zejména Hitlerovi a Mussolinimu nálepku psychopatů, vyšinutých jedinců, kteří shodou nějakých dějinných náhod docílili mobilizace mas. Tato téměř iracionální argumentace proniká často i do seriózní literatury, do studií, které jsou v souvislosti s tématem fašismu považovány za hlavní zdroje vědění a poučení. O´Sullivan na mnoha příkladech dokazuje, jak mylné a zavádějící je toto zjednodušení.
Stejně fatální je i problém samotné interpretace fašismu, a to je jeho korelace s pojmy pravice a levice. Marxistická historická věda nás učila, a mnozí liberální myslitelé tuto tezi přinejmenším nevyvracejí, že fašismus byl de facto krajně pravicovým úkazem, projevem jakési prodloužené politické a vojenskopolitické vůle velkého kapitálu. Jen vzpomeňme, jak nás naši učitelé zásobovali informacemi, které německé a nadnárodní koncerny se podílely na financování Hitlery NSDAP a v čím zájmu tedy nacismus konal. Z hlediska otevřené a neideologizované historiografie ale je třeba vnést nezbytný relativizující a zpochybňující otazník nad tak jednoduché nálepkování. Pojmy pravice a levice už tolikrát v dějinách změnily svůj obsah, znamenaly často pravý protipól toho, co si pod nimi představíme dnes. A podobně se to má i se vztahem fašistického paradigmatu a pravolevého politického uspořádání.
Chceme-li se vyhnout zjednodušujícím definicím fašismu, definicím, které často vycházejí spíše z dobové politické vůle nebo prostě z intelektuální pohodlnosti a zdánlivé dostatečnosti povrchních frází, ačkoli je možné a potřebné hledat hlouběji, musíme se především vyrovnat s faktory, které vznik fašismu provázely, s jeho determinanty. Jako slepá ulička v myšlení o fašismu se ukázala tradiční ryze ekonomistická teorie vzniku, původu a podstaty fašismu. V uvozovkách jde o jakýsi aplikovaný sociologický a politologický darwinismus, jehož různými podobami jsme při hodnocení fašismu také provázeni marxistickým dějepisem.
Stejně tak nedokonalé jsou pokusy fašismus determinovat psychologicky, dokonce i kultovně až rituálně. Fašismus, zejména ten německý, nacistický, k této interpretaci také sám cílevědomě přispíval. Jsou notoricky známé kultovní teorie čelních nacistů o pokračování velkogermánské tradice Teutonské říše. Siegfried, Wotan a další postavy z Wagnerových mystických oper nacházely u nacistických vůdců značnou rezonanci, protože jim umožňovaly snadno zaměnit chybějící humanitní vzdělání a někdy i intelektové dispozice za lákavou vizi mýtu, do něhož samo vstupují jako jeho hrdinové. Nebyla to ale zdaleka jen starogermánská mytologická tradice, jak vysvětlit iracionalistické jádro fašismu a jeho masové odezvy. A už vůbec nelze vinit mýty z politických činů jejich novodobých hlasatelů.
Začali jsme procházku O´Sullivanovou knihou Fašismus upozorněním na pojem, který je pro O´Sullivana naprosto klíčový. A to je pojem fašismu jako aktivistického politického stylu. Když přeneseme rovinu těch slov opět do našeho dnešního kontextu, je třeba varovat před zjednodušenou aktualizací. Naši politici a s nimi i média často zacházejí s pojmy velmi lehkomyslně, snadno, bez velkého zamyšlení nad jejich obsahem, smyslem a důsledky jejich používání. Takovým nebezpečným pojmem je právě sám pojem aktivismu. U nás se vžilo jeho užívání v primitivním, povrchním slova smyslu, který má charakterizovat účelové jednání nějaké osobnosti, nejčastěji politika. Diskutuje se, zda ten či onen je jen aktivní, či už je aktivistický, a míní se tím přestoupení jakési nepsané, ale přirozené míry aktivity ve vstupování a ovlivňování obecných dějů a událostí. O´Sullivan však používá pojem aktivistický politický styl mnohem přesněji, a přitom mnohem obecněji. Když si srovnáte O´Sullivanovou definici aktivismu s jeho dnešním užíváním, dospějete k podstatnému zjištění: jak daleko je myšlení o politice - od politiky.
O´Sullivanova kniha pokračuje procházkou nejdůležitějšími pojmy, které v teoretické rovině vymezují prostor, na němž se zrodil a z nějž žije fašismus: iluze sociální rovnosti, likvidace zla jako sociálního produktu prostřednictvím revoluce ve společenském řádu, iluze o kolektivismu a její důsledky v podobě naprostého podrobení jednotlivce všeobecné vůli, krátké spojení mezi touto iluzorní všeobecnou vůli – a skutečnou vůlí diktátora, vybaveného mandátem zfanatizovaných mas, pojem národa v rozmanitých souvislostech, přerod pojmu národ v pojem rasa, zejména v aplikaci fašistické snahy o rasovou homogenitu a „čistotu“, boj a teror jako ospravedlnitelné prostředky uskutečnění svobody, zrod nové etiky odvozené právě od tohoto dynamického pojetí svobody jako znovu a znovu se rozvíjející vůle k moci. To jsou nejdůležitější pojmy, kterými vás O´Sullivan ve své knize Fašismus provází jako zprvu nepřehlednou, ale díky autorovi dobře srozumitelnou houští zvláštní dějinné logiky. A zároveň, když si znovu zopakujete pojmy jako vůle mas, právo na teror, zlo jako sociální produkt, rovnost a kolektivnost, uvědomíte si znovu velice intenzivně, jak velmi blízko jsou si v myšlenkové a ideologické rovině fašismus a komunismus. Jak mnoho mají společného ve svém genetickém základě a vlastně i jak málo se liší v praktickém prosazování této antihumanistické ideologie.
Studium O´Sullivanovy knihy Fašismus má tedy dva významy. Jednak vám poskytne vynikající informaci o genezi, povaze, smyslu a dopadech fašismu samého, jednak vám podá jednoduchý recept, jak definovat velice obdobné rysy a nebezpečí komunismu. Vzhledem k tomu, že obě krajní ideologie stále mají v různých koutech světa, a to i v takzvané staré neboli civilizované Evropě, stále množství příznivců, před nimiž je dobré mít se na pozoru, je dobré poznat, oč usilují, a díky tomuto poznání si vybudovat bezpečnější obranný mechanismus. O´Sullivanovu knihu Fašismus lze s čistým svědomím doporučit jako zdroj tohoto poznání.

(Psáno pro server Ćeská média)



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.