Již po úspěšném vydání prvního dílu se snížil výskyt naprostých lží o chování českého národa za okupace. Padla nejprve nacisty, pak komunisty a následně pomatenými „hledači pravdy“ hlásaná teorie o statisících českých udavačů. Dokumenty o likvidaci Heydricha popsané v takzvané Panwitzově zprávě dokládají, že i přes do té doby nevídaná opatření a výhružky obyvatelstvu si nacisté zoufali. Kriminální rada Heinz Pannwitz, vedoucí Zvláštní vyšetřovací komise po atentátu na Heydricha. Pannwitz ve své „Závěrečné zprávě o atentátu“ naopak vyzdvihuje statečnost a nezlomitelnost českých žen a také Sokolů a odbojářů.

Samy tyto závěry ukazovaly, že od části nacionalistů Německa i od našich proněmeckých aktivistů stále opakované lži o českých udavačích nejsou pravdivé. Věc je podstatně složitější. Z počátku byli Němci neúspěšní. Později se jim teror a šíření strachu vymkly z ruky a objevilo se mnoho „pseudoudání“.

Pannwitz ve své zprávě napsal:

Účinky německých opatření na české obyvatelstvo a z toho plynoucí důsledky.
Denně uveřejňované rozsudky stanných soudů a okamžité provádění přijatých opatření ovlivnily za dobu 15 dní při své vytrvalosti a neústupnosti i posledního občana protektorátu. České obyvatelstvo (bylo) stále kontrolované a policejně prověřované.... Mezi lidi se dostala fáma, že se Němci chystají bezhlavě a ze msty zadržet nevinné osoby, .... Mnozí se proto báli poskytnout úřadům svá svědectví... po prvotním zděšení, ..., bylo u něj možné zpozorovat určité ochromení. ... Poněvadž následkem obav se v prvních 14 dnech sešel mimořádně nízký počet udání a svědeckých výpovědí pocházejících od českého obyvatelstva, bylo přijato rozhodnutí uveřejnit 48hodinovou lhůtu beztrestnosti pro toho, kdo v této lhůtě učiní udání, které dosud nepodal.... (doplňkový výnos z 16. 6. 1942 k článku II výnosu z 27. 5. 1942).

Reakce ciziny a českého obyvatelstva na nové nařízení.
Nepřátelská propaganda vydávala .... rozhodnutí za německé ultimátum, kterým tajná státní policie oznamuje českému obyvatelstvu, že v případě jeho nenaplnění by mohla odpovědět represáliemi .... že bude zastřelen každý desátý Čech, jestliže to nepovede k objasnění atentátu.
Protektorátní tisk probíral nařízení zvlášť důkladně a často pod titulky typu „Poslední lhůta“, ... Následkem toho spěchala nyní (když byla zaručena beztrestnost a zavládly obavy z ultimáta) část obyvatelstva v panickém strachu došla na úřadovny německé policie, i když k položeným otázkám mohla sdělit jen minimum informací. Nával byl tak velký, že na to Hlavní úřadovna státní policie Praha vůbec nestačila. Jen během 48 hodin se přihlásilo více než 650 osob, z nichž ovšem nadpoloviční většina nemohla uvést nic použitelného. Naproti tomu v předchozích 19 dnech přišlo od českého obyvatelstva pouze 309 udání.

Následně pak sám Pannwitz konstatuje, že ani tato akce nevedla k žádným výsledkům. Lidé, kteří se tzv. přihlásili, byli často jen ti, kteří v uvedeném období byli někde v Libni anebo Holešovičkách, a snažili se tak zabránit tomu, aby byli někým označeni za svědky a následně popraveni s celou rodinou.

V době vydání 1 dílu knihy o atentátu na Heydricha, se také začal měnit pohled mezi veřejností na tuto dobu.

Zádušní mše v chrámu sv. Víta

Začaly se pravidelně pořádat ve svatovítské katedrále zádušní mše za popravené spolupracovníky parašutistů, které celebruje kardinál Dominik Duka, arcibiskup pražský, metropolita a primas český. Během mše jsou vždy zapáleny svíčky a čtena jména 294 popravených vlastenců v KT Mauthausen. V liturgickém průvodu se nesou vždy významné české církevní památky, jako bylo třeba Paladium země české pocházející z majetku sv. Václava či v letošním roce lebka evangelisty Lukáše. Také na místě posledního boje parašutistů v pražském pravoslavném kostele svatých Cyrila a Metoděje byl vztyčeny stély se jmény padlých a popravených.

Slavnost u stél před kostelem Cyrila a Metoděje

Myslím, že také druhý díl bude mít zásadní dopad na informovanost zájemců, ale i běžné veřejnosti. V knize je uveřejněno značné množství dokumentů, zajímavá je pro dnešní dobu hlavně část „IV. Propagandistická kampaň a její odraz po, odstranění R. Heydricha“. Zvláště doporučuji k přečtení dokument IV/19 - rozhlasový projev ministra Emanuela Moravce dne 31. května 1942 a dokument IV/ 24 - „nedatovaný text proslovu Emanuela Moravce přednesený na Staroměstském náměstí 2. června 1942“.

Ostatně odmítnout účast na této manifestaci, vydávané dnes mnoha chytrolíny - obhajovateli protektorátu - „za důkaz“ kolaborantství, znamenalo prakticky ihned smrt dotyčného a jeho rodiny za „schvalování atentátu“. Je znám případ z Tábora, kde jediný žák gymnasia na takovémto „smutečním“ shromáždění nehajloval, a protože se nepodařilo zjistit který, byl za tento „zločin“ popraven ředitel školy.

Kterýpak z těch dnešních pseudointelektuálních kavárenských hrdinů by si troufl nepřijít? A nehajlovat, jak je vidět na fotografiích? No, asi žádný.

Staroměstské náměstí 4. června 1942

K tomu jen osobní zkušenost. Mého otce soudili jako hlavu „protistátní skupiny Velká trockistická rada“ (ani jeden ze souzených nikdy žádným trockistou pochopitelně nebyl) a dokladem mnoha jeho údajných „zločinů“ byla skutečnost, že se zúčastnil v Lucerně smutečního setkání na počest R. Heydricha. V šedesátých letech, kdy probíhaly první rehabilitace procesů z padesátých let, se soudce zeptal bývalého prokurátora z padesátých let, jak přišel na to, že to byl zločin. Dotyčný blábolil cosi o tom, že otec byl na fotografiích...

Tehdejší soudce se jej pak ironicky zeptal, zda si myslí, že můj otec, jeden z členů ilegální organizace „V boj“, měl na shromáždění vstát, mávat sovětskou vlajkou a volat „Ať žije Stalin“?

No, domnívám se, že tehdejší komunistický soudce v roce 1963 měl více rozumu než mnozí dnešní „odhalovači pravdy“.

Přečtěte si Moravcovy projevy, texty tehdejších novin a jejich dikci a tón. Zvláště urážky Beneše, kdy Moravec tvrdil, že jednou budou české kroniky o něm psát jako o „krvavém Benešovi“. No, Rudé právo to psalo a dnes zas existuje skupina tzv. „proevropských“ novinářů a politiků, kteří o něm píší a mluví stejně.

Ostatně, jak se ukazuje, nenávist a pomlouvání každého vlastence jsou dodnes tradicí: “Protektorátní novinář, Vladimír Krychtálek, se již (od března 1939) chystal na svou oslnivou kolaborantskou kariéru, jejíž první zásadou bylo, že jediná správná cesta je spolupráce s Němci. Apeloval na rozum českého dělníka heslem ‚Svůj k svému‘, tj. k německému socialismu,“ napsal historik Tomáš Pasák v knize Pod ochranou říše.

V této krychtálkovské tradici, ovšem směrem k EU, pokračují dodnes zdatně mnozí naši novináři a „moderní“ politici. Jako president Beneš jsou i presidenti Václav Klaus a Miloš Zeman častováni nadáváním do zrádců, xenofobů, zaostalců nechápajících „úkoly nové doby“ a dalšími hnusnými nálepkami. A je na ně házena špína, protože „nechápou, co je ta správná spolupráce v EU“.

Kniha Atentát na Reinharda Heydricha, díl druhý, je nejen vynikajícím dokumentem objasňujícím tehdejší dobu, ale i poučením a mementem pro dnešek.

Konec