V pátek minulý týden promluvil premiér Mirek Topolánek na právnické fakultě v Plzni na téma reforma české justice a jeho projev je možné bez nadsázky označit jako velmi kritický. Doslova řekl: „Mám dost důvodů se domnívat, že ve vztahu k prezidentovi i vládě se někteří soudci řídí více titulky v novinách.“ Dále prohlásil: „V našich podmínkách nemůže nikdo získat absolutní moc, ale soudce ji může mít v určitém čase.“

Dokonce šel pan premiér tak daleko, že prohlásil, znovu cituji: „Cítím plíživé vychylování rovnováhy mezi mocemi ve státě.“ Dodejme, že tím měl na mysli mezi mocí zákonodárnou, exekutivní a soudní.

Jenže, jak si premiérova slova vysvětlit, když i Open Society Institute již v roce 2002 konstatoval: Model se silným vlivem moci výkonné, známe v Evropě pouze v Lotyšsku a České republice, a ten porušuje nejen princip soudcovské nezávislosti, ale zároveň velmi málo přispívá k efektivitě řízení a správy soudnictví. Nedaří se mu zapojit soudce do procesu zvyšování jejich profesionality a spíše je vychovává k závislosti a laxnosti. Konec citátu.

Dnes totiž může ministr, jako člen exekutivy, odvolávat kohokoliv téměř bez odůvodnění a rozhodně není systém nastaven tak, aby mohlo dojít k odvolání vyloženě neschopných manažerů. Nepůsobí očistně. Před časem mně předseda Soudcovské unie dr. Jaromír Jirsa řekl: „Myslím, že předsedové soudu by se měli odvolávat jen v kárném řízení. Současný stav je nezdravě zakonzervovaný a měli bychom se zamyslet nad tím, jak by se měla očistit justice od méně schopných funkcionářů. Taky by se měla znova definovat role předsedy soudu a přesně určit jeho pravomoci. Zdá se, že by měl být něco jako primář v nemocnici. Měl by se starat jen o odbornou část a o záclony a papíry do kopírek by se staral manažer soudu. My sice máme ředitele soudní správy, ale ten soud po ekonomické stránce neřídí“.

Problém je zřejmě v něčem jiném: Hrozba soudcovského státu, jak někdy z úst exekutivy zaznívá, v žádném případě nehrozí. Soudcům nejde a ani nemůže jít o uchopení politické moci. Ale je pravda, že počet kauz, které soudy vyřizují, je stále vyšší, a soudy zasahují čím dál tím víc do dalších a dalších oblastí lidského života, do kterých donedávna nezasahovali. Jako příklad právě dr. Jirsa před časem uvedl správní soudnictví, které může prozkoumávat téměř každé rozhodnutí správního úřadu od katastrálního úřadu až třeba po stavební úřad. Jenže soudy si neříkají o své kompetence, ale je-li jakýkoliv konflikt, vždy to končí slovy: nechť rozhodne nezávislý soud. Dokonce to říkají i ti politici, kteří krátce před tím hudrovali na to, že soudci jsou až příliš nezávislí a že se utrhli ze řetězu.

Soudy politiky dokonce musí kontrolovat a to se politikům samozřejmě nelíbí: nikdy v minulosti nic takového nezažili. Soudní moc je ale výjimečná v triádě státních mocí tím, že nic neřídí, nemá výkonné pravomoci, ale má pravomoc kontrolní, stejně jako média v době tzv. mediální demokracie. Dr. Jirsa mi řekl: „Když se podíváme do historie, víme, že mnohokrát existovalo nebezpečí přebujení moci exekutivy, a proto není vůbec náhodou, že pojistky a brzdy se rozrůstají právě na té straně kontrolní. Proto soudy víc zasahují do rozhodnutí správních úřadů, proto vznikly úřady ombudsmanů a nejvyššího kontrolního úřadu a úřad na ochrany hospodářské soutěže. Do tohoto systému patři i Ústavní soud, který je vyčleněn ze soustavy obecních soudů.

Z toho vyplývá jasný trend: demokracie si žádá více pojistek proti moci politiků a soudy mezi ně patří a musí kontrolovat zejména moc výkonnou. Mají k tomu předpoklady pramenící z ústavy: jsou samostatnou ústavní mocí“. My můžeme dodat, proto nesmí podléhat vůli politiků ani voličů, musí být zcela nezávislé jako by měla být nezávislá média jejichž jedna z rolí je rovněž kontrolní, a proto se někdy mohou i s výroky soudců shodovat.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel