Jedním z výsledků Listopadu 1989 byl zánik zlopověstné prokuratury. Místo děs šířícího, monokraticky řízeného úřadu, paralelně podléhajícího řízení orgány KSČ, vzniklo státní zastupitelství s oslabeným postavením nejvyššího státního zástupce, v podstatě nezávislé na ministerstvu spravedlnosti. Tvrdilo se, že se zneužíváním prokuratury k politickým účelům je konec, a vypukl obecný jásot nad provedením demokratizace tohoto úseku státní správy.

Jenže do nového úřadu přešla velká část bývalých prokurátorů, převážně dlouholetých členů KSČ, kteří si z dřívějšího působiště přinesli ustálené pracovní návyky, kontakty a vztahové vzorce. Některým nelze upřít solidní právnické znalosti, zkušenost a odpovídající výkonnost. V činnosti jiných pronikají na povrch všechny záporné vlivy jejich předlistopadové minulosti.

Stíny prokurátorské minulosti ozvláštnily například soudní řízení proti Martinu Bartákovi a Michalu Smržovi, jinak již dříve dostatečně komentované např. na webu spolku Šalamoun. Jejich viditelné účinky probudily znova můj zájem o tuto kauzu.

Zprošťující výsledek je jednoznačným neúspěchem žalobce, státního zástupce KSZ Ostrava Dušana Táborského, jednoho z bývalých prokurátorů a členů KSČ. Z hory předložených důkazů soud shledal jako použitelná pouze čtyři svědectví. Hora porodila myš. Okolnost, že Krajský soud v Ostravě se prohlásil za nepříslušný a věc se vrátila do Prahy, kde začala, svědčí ve prospěch počátečních námitek obhajoby proti provádění přípravného řízení ostravskými orgány. Potvrdilo se tak, že svědci, kteří museli jezdit k výslechům do Ostravy, byli zbytečně obtěžováni.

K velmi neobvyklým zvláštnostem procesu patří zpětvzetí žalobního argumentu v závěrečné řeči žalobce. V obžalobě totiž uvedl, že Martin Barták vyvíjel verbální nátlak na ředitele sekce vyzbrojování Ministerstva obrany ČR generála Jiřího Martínka, aby neprosazoval požadavek společnosti Tatra a.s., dodavatele nákladních vozidel pro českou armádu, na souhlas s překročením zadané maximální hmotnosti vozidel o 300 kg. Generál Martínek nic takového neřekl v přípravném řízení, ani jako svědek před soudem, kde dokonce uvedl, že s Martinem Bartákem o takové věci nikdy nemluvil. Žalobce tedy v zájmu co největšího poškození obžalovaného uvedl v obžalobě pustou lež. Bylo to tak jasné, že tuto skutečnost sám uznal.

Pro pochopení toho, o co šlo, by měl čtenář vědět, že původní zadání na vlastnosti nákladního vozidla, které mělo nahradit slavnou Pragu V3S, počítalo s pohotovostní hmotností do 12 000 kg. Tatra a.s. si vyjednala souhlas se zvýšením hranice na 13 000 kg, ale nakonec jí ani to nestačilo a chtěla navýšení o dalších 300 kg. Generál Martínek doporučil, aby se jí vyhovělo. Avšak Martin Barták jako 1. náměstek ministryně obrany se ve vyjádření pro ministryni proti požadavku Tatry postavil. Nebyl ostatně sám. Ke každému návrhu, o němž rozhoduje ministr, se zpravidla vyjadřují všichni, kdo z titulu svého postavení v úřadě mají k věci co říci. Ministryně požadavku nevyhověla a Tatra a.s. nakonec dokázala limit 13 000 kg dodržet. Důvodem nesouhlasu s navýšením byla nutnost počítat s možnosti letecké přepravy vozidel, při které by vyšší hmotnost vadila.

Vědomá úmyslná lež se obecně považuje za nemravnost. Lež ke škodě obžalovaného v ústech státního úředníka, který má dozírat na zákonnost trestního řízení a chránit také práva obžalovaného, je neprosto nepřijatelným mravním pokleskem. Naplňuje podmínky skutkové podstaty kárného provinění ve smyslu jeho vymezení zákonem o státním zastupitelství.

Prokurátorovo lhaní popudilo spolek Šalamoun, který ostatně vyhodnotil celou konstrukci obžaloby jako paranoidní. Považoval vůbec za nemravné, že bývalého ministra vlády ČR žaluje představitel represivních orgánů protiprávního režimu a bývalý člen organizace, kterou platný zákon označuje za organizací zločinnou a zavrženíhodnou. A pohoršil jej také neobyčejně špatný výkon žalobce "na parketu", nesrovnatelný s jednáním jeho kolegů, na které členové spolku při putování od soudu k soudu dosud narazili.

Spolek Šalamoun proto podal vrchnímu státnímu zástupci v Olomouci Ivo Ištvanovi návrh na zahájení kárného řízení s žalobcem kvůli lhaní a s krajskou státní zástupkyní v Ostravě Zlatuší Andělovou za to, že kauzu "Barták & spol." svěřila nevhodnému státnímu zástupci, nad jehož činností nevykonávala dostatečný dozor.

Ivo Ištvan se lišácky vyhnul nutnosti rozhodnout, zda státní zástupce smí při výkonu služebních povinností lhát. Rozdělil podnět na dva tématické okruhy: výtku nemravnosti lhaní předal k posouzení krajské státní zástupkyni, zatímco sám rozhodl, že přikázáním věci Dušanovi Táborskému nikterak nepochybila. Zlatuše Andělová s jí vlastní prokurátorskou zpupností podnět bez odůvodnění zamítla, čímž nepřímo vyjádřila názor, že prokurátorské lhaní považuje na normální chování.

Posouzení závažnosti prokurátorské lži se ale Ivo Ištvan nakonec stejně nevyhnul, neboť věc se mu znova vrátila na stůl postoupením návrhu na kárnou žalobu, podaného nejvyššímu státnímu zástupci. Na výsledku to ale nic nezměnilo. Předkladatele podnětu odbyl s vrchnostenskou přezíravostí, obvyklým trikem: podání, pečlivě formulované jako podnět ke kárnému řízení podle zákona č.7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců, státních zástupců…atd. drze překroutil s použitím §16a zákona o státním zastupitelství na prostou stížnost. Navíc se s jeho podstatnou částí vůbec nevypořádal. Místo toho se zabýval polemikou s dřívějšími podněty.

Vyhnul se tak nutnosti vyjádřit se k námitce nemravnosti svěření dozoru nad trestním řízením proti bývalému ministrovi vlády ČR představiteli represivních orgánů protiprávního předlistopadového režimu.

Prokurátorskou lež pak přímo posvětil. Ustálené slovní spojení "verbální nátlak" je ekvivalentní např. vazbám "velmi důrazná domluva" nebo "slovní nucení k určitému jednání". Toho se Martin Barták vůči generálu Jiřímu Martínkovi v žádném případě nedopustil. Avšak podle Ivo Ištvana přece jen ano, a to tak, že ve vyjádření pro ministryni uplatnil "tvrdý odpor" vůči jeho názoru a generál se to mohl od svých poradců dovědět. Dušan Táborský tedy neuvedl úmyslně nepravdivé tvrzení, pouze daným způsobem interpretoval výpověď svědka. Tímto způsobem obhajoby ovšem Ivo Ištvan zpochybnil způsobilost žalobce nestranně a srozumitelně formulovat obžalobu.

Podobným způsobem se Ivo Ištvan postavil i k výtce, že žalobce vyhodnocoval důkazy jednostranně v neprospěch obžalovaného například tím, že kvantifikoval požadovaný úplatek pěti miliony dolarů. Svědci obžaloby si běžně protiřečili, ale speciálně v tomto bodu se neshodli vůbec. Nikdo z nich nebyl schopen s určitostí říci, kolik milionů měl Martin Barták požadovat, a zda se jednalo o americké dolary či o české koruny. Z "guláše" jejich rozporných výpovědí Dušan Táborský vypreparoval možnost, která byla pro obžalovaného nejméně příznivá, čili postupoval podle protiprávní zásady "in dubio contra reo". Podle Ivo Ištvana ale vlastně o nic nešlo, protože "obžaloba je toliko vstupem žalobce do řízení před soudem". Vzato do důsledků, žalobce by mohl v obžalobě říci úplně cokoli, protože jeho posláním je dostávat lidi před trestní senát, nikoli držet se pravdy.

Uvedený způsob vyvracení námitek vznesených proti pochybením žalobce mi silně připomíná vyřizování stížností "pracujících" orgány protiprávního režimu. Provede se pečlivé shrnutí výtek, aby stěžovatel věděl, že jeho nesmysly se skutečně úřad zabýval, ale stížnost se stejně vyhodnotí jako nedůvodná, protože prokurátoři nikdy nelžou ani nikdy neselhávají. Vše, co se jim vytýká, se buď nestalo, nebo bylo v pořádku. S vědomím zaručené beztrestnosti pak slabší jedinci podléhají iluzi vlastní neomylnosti a škodí účastníkům řízení znova a znova.