Být soudcem je dnes věcí osobní odvahy mnohem víc než dřív. Vždyť každý jeho minulý, současný i budoucí krok, profesní i soukromý, může být nahráván, rozebrán na slabiky a skládán zpět s libovolným významem či komentářem. Je až s podivem, že se vůbec najdou muži a ženy s touhou rozplétat přediva příběhů utkaných ze subjektivních tvrzení účastníků a zaujatých svědků či zmanipulovaných důkazů, ochotných tváří v tvář rozhádaným stranám vynést svůj ortel, a jít tak se svou kůží na trh. Na trh, který je bezcitný, neboť účastník – jakkoli má plnou pusu slov o spravedlnosti - ve skutečnosti nehledá morální kategorii, kterou spravedlnost na rozdíl od práva je; naopak žádá oporu pro svůj nárok. A jedna strana je vždy nespokojena a veřejnost po nespokojenosti lační.

Není dnes nic jednoduššího než ostouzet justici. Všichni chceme, aby fungovala, jen zapomínáme stanovit kritéria, při jejichž splnění lze o funkčnosti či nefunkčnosti hovořit. Přepočítávajíce soudce na počet obyvatel nám vycházejí jiná čísla než v sousedních státech, z čehož usuzujeme, že chyba je v soudcích, ačkoli nesrovnáváme rozdílné podmínky pro jejich práci. Tvrdíme, že máme soudců dost – ale nevadí nám, že rozhodují jen ve zlomku svého času a hlavní náplní jejich pracovního dne je administrativa související se spisy? Chceme vůbec slyšet, že onemocní-li zapisovatelka, píše si soudce rozsudek sám? Kritizujeme délku soudních sporů, ale nedodáme, že třetina věcí končí trestním příkazem či platebním rozkazem, tedy do jednoho měsíce od podání žaloby, a že průměrný civilní spor trvá měsíců pět. Kritizujeme průtahy, ale neptáme se, kolikrát je vyvolali účastníci řízení svými omluvami nebo nedodáním důkazů či nedoplněním podání. Zveličujeme prohřešky soudců, ale neříkáme, že občanský soudní řád byl již 200x novelizován. Ví vůbec veřejnost o tom, že dnes vyřídí soudce o třetinu více věcí než před pěti lety? Co by řekla na argument, že počet exekučních a insolvenčních sporů vzrostl jen za mého období dvakrát? A konečně – veřejnost chce po soudcích, aby byli neomylní, a neudivuje ji, že veřejnost sama či každý jednotlivec zvlášť neomylný není.

V justici je zajisté spousta otázek k řešení. Soudcovská samospráva? Ano, pod podmínkou, že s právy převezme i odpovědnost. Stále nové legislativní změny? Jistě, pokud povedou ke zjednodušení nebo zefektivnění soudního řízení. Volat po odpovídajících financích je v těchto dnech téměř neslušné. Zvýšit množství pomocného odborného personálu? Určitě, ale kam je posadíme a z čeho zaplatíme? Generační obměnu, jakkoli často v médiích zmiňovanou, máme ve skutečnosti už za sebou – věkové rozvrstvení soudců je rovnoměrné a přirozený úbytek pouhých 45 osob ročně. Počet soudců se v budoucnu nebude příliš zvyšovat, jde tedy o to nastavit kritéria pro výběr těch nemnoha nových. Ovšem na druhé straně pojďme také říci, co justice nabízí, čím motivuje, jak odměňuje či jak se za koho postaví. Aby vůbec bylo možné pojmenovat udici, kterou justice chce ty nejlepší nalákat, aby ti nejlepší – ve škole či jiné právní praxi - měli vůbec chuť a důvod, proč o změně přemýšlet.

Lze zajisté pokračovat v dalších úvahách – jak a kde hledat adepty, jak je vzdělávat a školit. Stávající soudce nelze odvolat – tento princip je nastaven správně a je základním semínkem soudcovské nezávislosti. V kárném řízení je třeba vytrhávat rostlinky, které se po vyklíčení projeví jako plevel. Pravidelnou zálivkou by však mělo být celoživotní vzdělávání. Jím lze přece zahradu justice kultivovat, hnojit a kypřit. A to je úkol nejen pro Justiční akademii a ministerstvo spravedlnosti, ale pro každého soudce. A koneckonců nejen pro něj.

Autorka je ředitelka Justiční akademie a bývalá ministryně spravedlnosti