Při sledování trestních řízení často přemýšlím, zda všichni státní zástupci a soudci jsou lidé z masa a kostí jako my, obyčejní smrtelníci. Někdy mi připadá, že se mezi nimi vyskytují mimozemšťané, kteří jsou pro život lépe vybaveni než homo sapiens odstraněním nadbytečných životních funkcí, jakými je svědomí, soucit a úcta k osobní svobodě. Jejich vyspělost je ale nečiní neomylnými.

V případě státních zástupců jsou známy stovky případů vazebního stíhání, u nichž byla důvodnost vazby popřena pozdějšími úkony, mylnost části obžalob bývá prokázána zprošťujícím rozsudkem. Poměrně vysoké procento soudcovských rozhodnutí bývá zvráceno opravnými prostředky. Nespolehlivost úsudku soudců prokazuje i kolísavost rozsudků vynesených v jedné věci.

Názorným příkladem je případ muže, jenž byl na základě řetězce nepřímých důkazů obžalován z vraždy, ale soud 1. stupně jej zprostil obžaloby. V dalším řízení uposlechl soudce výtek odvolacího soudu a při nezměněné důkazní situaci ho odsoudil za vraždu k trestu odnětí svobody v trvání 13 let. Omylnost bývá zvyšována působením podjatosti či podřízení úsudku vnějším vlivům. Jestliže si například po třech zprošťujících rozsudcích vynutí předsedkyně odvolacího senátu změnu prvoinstančního soudce a ten se pak vyrovná v nezměněné důkazní situaci s výtkami odvolacího soudu uložením vysokého trestu odnětí svobody, pozorovatel se táže, zda byly pravdě blíže tři nepravomocné zprošťující rozsudky nebo konečný verdikt a zda předsedkyni odvolacího senátu vedl spíše zájem na spravedlnosti a právní čistotě rozsudku než vzpomínka na nepříjemnosti, které kdysi měla kvůli souzenému, jehož bezostyšně v hovoru s obhájcem označuje za „firmu“.

Nezjištěná část mylných rozsudků bývá napravena opravnými prostředky, ale někdy se náprava nezdaří a za mřížemi se ocitne nevinný člověk. Není zjistitelné, v jakém rozsahu se tak děje, ale dochází k tomu stejně tak jistě jako v USA k oficiálně přiznávanému odsuzování nevinných lidí na smrt. Máme velké štěstí, že jsme zrušili trest smrti, protože časem bychom vedle nespravedlivě vězněných měli i nespravedlivě popravené.

Mýlit se je lidské a za neúmyslný omyl nelze soudce ani státní zástupce křižovat. Na druhé straně by je mělo vědomí omylnosti vést k pokoře v přístupu k vlastnímu rozhodování, která by se projevila především ve svědomitosti a opatrnosti při rozhodování o osudech obžalovaných, k důslednému respektování zásady in dubio pro reo ve spojení s presumpcí neviny ave vstřícnosti k pokusům odsouzených o nápravu jejich zlého osudu.

Většinou se ale naopak setkáváme s povýšením pojmu „neprolomitelnost soudního rozhodnutí“ na božstvo, kterému je třeba přinášet živé oběti. Děje se tak zvláště v řízeních o povolení obnovy, v nichž se obžalovaní, kteří se cítí nevinní ve smyslu obžaloby, poměrně často pokoušejí k obhájení svého podnětu použít důkazů, jež nejsou úplně stoprocentní. Rozhodování je pak na hraně: malé přimhouření oka nad nedokonalostí důkazu může stejně tak dobře vést ke ztrátě času a energie ve zbytečném řízení jako k záchraně nevinně odsouzeného, a to je dobrá cena za vstřícnost.

S takovým přístupem se ale setkáváme jen výjimečně. Spíše se stane, že soudce, nespokojen s nabídnutými důkazy, zastaví dokazování dříve, než vyčerpá nabízené zdroje poznání. V extrémním případě odmítne předvolat jako svědka pravděpodobného skutečného pachatele zločinu, za který byl odsouzen nevinný člověk.

Když se stanu svědkem takové události, trápí mě otázka, zda pan soudce může klidně spát při představě, že možná poslal zpět za mříže člověka, který pyká za vinu někoho jiného, či zda ho aspoň hryže svědomí. Domnívám se, že dlouhodobé působení pochybností o vlastních rozhodnutích, soucit s odsouzenými a výčitky svědomí by normálního člověka během krátké doby rozvrátily. Ale i chybující státní zástupci a soudci pracují bez úhony na zdraví do vysokého věku, což je důkazem, že zcela jistě mají nadpřirozené vlastnosti a přišli mezi nás z jiné planety, aby nás napravili.