Nemám žádnou ambici vyjadřovat se k rozhodnutí Ústavního soudu o volebním systému. Ale jako člověk, který vedl instituci významem i silou Ústavnímu soudu České republiky podobnou, si dovolím konstatovat, že bude-li se komunikace jeho soudců i předsedy dále držet v posledních dvou týdnech nastoupeného vzorce, může skutečně velmi rychle zmizet veškerá neformální autorita, kterou tato instituce dnes má. A upozorňuji, že tato autorita je v konečném důsledku potřebná i pro zachování jeho formální pozice.

Začnu ale vzpomínkou, Česká národní banka prošla, dovolím si říci, mnoha i z hlediska komunikace docela obtížnými epizodami. Za všechny jmenuji počátek finanční krize, pády kampeliček či období intervencí. A zvláště v té poslední zmíněné epizodě po rozhodnutí o oslabení kursu jsem měl spolu s kolegy z BR možnost zažít víc než dost kritiky, ale také si vyzkoušet, co v komunikaci funguje. A ani jedno z těchto období nakonec nevedlo k trvalejší ztrátě autority centrální banky, vždy zůstala respektovanou institucí. U většiny občanů, ale i všech významných politiků. A to mimo jiné proto, že se i její vrcholní reprezentanti, členové bankovní rady, dokázali držet čtyř elementárních pravidel komunikace. Důsledky jejich porušování nám nyní předvádějí ústavní soudci v přímém přenosu.

Začnu prvními dvěma: Důvěrné informace se nevynášejí nikomu, natož novináři, a hlava instituce je v dodržování pravidel vzorem. Co vedlo předsedu Ústavního soudu k tomu svěřit se v rozhovoru novináři Echa24 s tím, jak soud rozhodl, a ještě mu vysvětlovat, co se dělo během projednávání, ví jen on sám. V každém případě už jistě ví, že obezlička „k živým pojednávaným věcem se zásadně nevyjadřuji, ale tady mohu učinit výjimku, protože tento náš rozhovor vyjde až po jednání pléna“ byla u takového rozhovoru jen obezličkou. Novinář skutečně není přítel, vyzrazováním důvěrnosti si ho nelze naklonit a rozhodnutí o volebním systému je solokapr.

K čemuž si dovolím ještě radu mladším čtenářům Lidovek na počátku jejich kariér: vynášení nezískává nic nejen u novinářů, ale ani u většiny normálně myslících lidí, včetně potenciálních zaměstnavatelů. Sám vím o několika příkladech, kdy právě vynášení od bývalého zaměstnavatele, tedy i od ČNB, vedlo k tomu, že velmi pěkná pozice nebyla uchazeči nabídnuta. Kdo taky stojí o to mít ve vedení někoho, kdo neumí držet basu.

A nyní k druhým dvěma: Nehádáme se, a nenapadáme na veřejnosti a svědčí-li něco zjevného v můj prospěch, stačí mlčet, však on to někdo jiný napíše. Naznačí-li předseda Rychetský v rozhovoru daném po tom všem Hospodářským novinám, že je možné, že odlišné stanovisko jeho kolegů souvisí s tím, že jim bude prezident prodlužovat mandát – je to samozřejmě porušení třetího pravidla. To ale neznamená, že na ně musí další soudce ústavního soudu explicitně reagovat v následném rozhovoru a tu reakci vygradovat tím, že šéf jeho instituce se dopustil s nejasnou „motivací“ „absurdního a nepravdivého tvrzení“ (Česká pozice 9.2.2021). Však on by si někdo, spíše dříve než později, všiml, že disentujícím soudcům končí mandát až po konci mandátu prezidenta.

Žijeme v hodně rozčilené, nejisté době. Bylo by skutečně ke prospěchu věci, kdyby soudci z nejvyšší soudní instituce změnili způsob své komunikace o jednom z nejdůležitějších rozhodnutí své instituce. Pokud tak neučiní, mohou totiž brněnské ctihodnosti společným úsilím přijít o čest i hodnosti. Nezávislost a autorita i těch v právu nejchráněnějších institucí se totiž v konečném důsledku u politiků a jiných důležitých činovníků odvíjí především od respektu k nim. Ničemu z toho tento způsob komunikace neprospívá.

Na závěr něco pozitivního: Je moc dobře, že předseda Rychetský oznámil, že nebude komentovat rozhodnutí prezidenta republika anulovat jeho loni oznámené vyznamenání. Mimo jiné i proto, že ten komentář (viz poslední komunikační pravidlo) v médiích stejně učiní dostatečné množství jiných osob. Snad to tak zůstane a snad se komunikace ústavních soudců alespoň na veřejnosti uklidní. Přeji si to velmi jako občan tohoto státu, který mám stále v úctě. Už proto, že si ani trochu nepřeji jakékoliv zvýšení pravděpodobnosti toho, že se našemu Ústavnímu soudu stane to, co se nad ránem 6. ledna 1918 po bolševické revoluci stalo v Petrohradu ruskému Ústavodárnému shromáždění. Tedy že uprostřed dramatické rozpravy vejde do sálu městský policista „měšťák“ – v Rusku to byl tehdy stráži velící námořník, ale ty v Brně nemáme - a slovy: „Stráž je už unavená. Navrhuju abyste to jednání skončili a poslali všechny domů,“ činnost instituce jednou provždy ukončí.

Psáno pro Lidovky.cz