Zkuste si se mnou zahrát hru na "kdyby". Určitě ji dobře znáte. Hrávali jsme ji jako děti nahlas, mnozí z nás ji ve svém nitru hrají dosud a existují umělci a vědci, kteří na ní založili kariéru. Je oblíbenou kratochvílí u plápolajícího ohně nebo při čekání ve frontě. Tak tedy začněme: kdybyste neměli žádná omezení, jakého ústavního soudce byste si přáli? Jak by ve vaší představě vypadal ústavní soudce - ideál?

Jistě má splňovat formální kritéria – musí mu být více než 40 let, má za sebou vysokoškolské právnické vzdělání a byl po deset let právnicky činný. A ovšemže musí být bezúhonný. Funkce je neslučitelná s členstvím v politické straně či hnutí a jinou výdělečnou činností či podnikáním, s výjimkou aktivit uměleckých, vědeckých, pedagogických či literárních. A konečně k tomu, aby jej prezident jmenoval, musí dát předchozí souhlas Senát. Tak praví Ústava.

Jaký by měl takový člověk být? ptám se sama sebe a přemýšlím, co je pro ústavního soudce nejdůležitější. Z formálních podmínek plyne, že jím má být někdo starší, tedy zkušenější. Měl by prožít peripetie osudu s výhrami i prohrami, chybami i správnými rozhodnutími. Ani v ideálních úvahách nechci Pana dokonalého – nejen proto, že někdo takový existuje jen na plátnech širokoúhlých amerických filmů. Pan dokonalý by totiž neměl slitování s omyly a pochybeními druhých, ani pokoru získanou uvědoměním si vlastních chyb. Přála bych si člověka, který poznal život z různých jeho stran a zažil přístavy klidné i dny bouřlivé. Nechci pecivála, který jen mlčky v pohodlí rodičovských peřin vyhlížel, co se děje venku za pecí.

Chtěla bych člověka s jasnými názory a čitelného. Pak se ovšem nemohu divit, když některý z jeho názorů nebude stejný jako můj. A že jeho jednotlivé věty půjde preparovat, rozebírat, zneužívat a kritizovat. Nejlépe někým, kdo s ním nemá jedinou osobní zkušenost, kdo jej nikdy nepotkal. Bude výhodou, že můj Ideál poznal svět – pak se ale nemohu divit, že ve svém životě už mnohé potkal a že se mu za hranicemi bude cosi líbit víc než u nás doma. Ze všeho nejvíc bych si přála člověka lidsky moudrého s rozumem více zdravým, než jenom právním. Protože selského rozumu je dnes už víc než práva zapotřebí. V každé jednací síni, tím spíš, bude-li tím rozhodujícím soudem soud Ústavní.

Vyčítat současnému kandidátovi na ústavního soudce Janu Sváčkovi je dnes možno cokoli. Malí mu zajisté neodpustí jeho výšku, jiní nos mezi očima či krásnou manželku. Pasivní nepochopí, že po léta řídí největší krajský soud, že jej přijímají jako autoritu kolegové a studenti mu naslouchají bez dechu a s pusou dokořán, neboť navzdory setkáním s lidmi dobrými i špatnými zůstal obyčejným člověkem s noblesou, kterou jiní zanechali v 19. století. Vyčítat mu – jak dnes činí někteří senátoři - že jej navrhl Václav Klaus a že už jen proto ho natruc neschválí, je stejné jako namítat, že voda teče s kopce či že v únoru zuří mrazy. Tak už tomu prostě je – nikdo jiný než prezident republiky kandidáty na soudce Ústavního soudu Senátu nepředkládá.

Za sebe si přeju, aby ústavní soudce "svému lidu rozuměl". Pochopení, sebereflexe a zdravý selský rozum je totiž více než zapotřebí. Na půdě Ústavního soudu jako kdekoli jinde.

Autorka je advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti