Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková, která v prosinci nastoupí jako soudkyně k Evropskému soudu pro lidská práva, v sobotním rozhovoru s ČTK, který publikoval server Česká justice (zde), se mj. vyjádřila k otázce výběru právniček (právníků) na post soudkyně (soudce) následovně: „považuji za zásadní věnovat se transparentnímu a férovému výběru těch nejlepších do funkcí soudců a soudkyň i potom na vyšší a vrcholné soudy a prostupnosti právnických profesí, aby se do justice dostávali i špičkoví advokáti a akademici,“

Je nepochybné, že se procedura výběru soudcovských kandidátů v posledním období značně zkomplikovala, což platí především pro soudy nižších stupňů. Např. u kandidátů z mimosoudní oblasti na vrcholné soudy se psychologicko-diagnostické vyšetření - oproti kandidátům na soudce nižších stupňů - nepochopitelně nevyžaduje (k této problematice jsem se kriticky vyjádřil na svém blogu zde).

A pokud by někoho zajímalo, jaká procedura výběru na soudcovský post probíhala v případě Kateřiny Šimáčkové, může si přečíst následující část rozhovoru se jmenovanou v Lidových novinách z 13. 6. 2011 (zde), o němž jsem se v témže roce zmínil na svém blogu v příspěvku zde. Dočte se zde mj., že jmenovaná tehdy přesně ani nevěděla, jak byla vybrána na Nejvyšší správní soud. „Asi to bylo z rozhodnutí předsedy. Nekonalo se ale žádné formalizované výběrové řízení…na Nejvyšším správním soudu jsem pouze odevzdala životopis, seznam publikací a motivační dopis. Asi rok se nedělo nic. Pak mi zavolali, jestli budu mít za měsíc čas na jmenovací ceremoniál u prezidenta…“ odpověděla tehdy v rozhovoru Kateřina Šimáčková.

Takový „výběrový mechanismus“ je pochopitelně snem každého právníka usilujícího o funkci soudce. Bohužel, realita je zcela jiná a stávající kritéria pro výběr soudcovských kandidátů na nižší soudy připomínají spíše účast v kole štěstí.

Některé názory je vhodné si občas připomenout.