aneb Poučení z krizového vývoje u znojemského soudu

Průběh a výsledky obou souběžných znojemských procesů vrhají špatné světlo na úroveň českého trestního řízení. Především se potvrzuje, že může dojít k odsouzení nevinných lidí a justice se dokáže snížit k překážení nápravě křivdy. Nelze vyloučit, že to, co se stalo Tomáši Čepurovi a Jaroslavu Schindlerovi, se nemůže stát s nějakými obměnami jiným obviněným. Ostatně jsou známy i jiné případy prokazatelných justičních omylů.

Zatvrzelost, s kterou se z počátku bránil obnově řízení soudce Jaromír Kapinus, a zejména až do poslední chvíle exprokurátorka Jarmila Goldová, upozorňuje na úskalí současných pravidel řízení o povolení obnovy procesu. V daném případě došlo od r. 2005 jen k nepatrné změně senátu tím, že z něho – možná pod vlivem stížností spolku Šalamoun – odešel manžel předsedkyně soudu, a také žalobkyně provází případ od jeho zrodu až do současnosti. Pro žalobkyni může být velmi nepříjemné poznání, že na počátku řízení trapně selhala. Ani předsedovi senátu nemusí být povolení obnovy příjemné, i když patrně nebylo v jeho silách poznat, že se Tomáš Čepura přiznává k nespáchanému činu pod nátlakem. Odporem proti povolení obnovy procesu soudce i žalobkyně zastírají svá výchozí selhání.

Současná právní úprava, která zmocňuje k vedení řízení o povolení obnovy procesu nalézací soud, který ve věci původně rozhodl, sleduje zajištění pohodlí pro soudce a žalobce: kdyby v řízení o povolení obnovy měl rozhodovat jiný než původní nalézací soud, musel by nastudovat celý trestní spis, a to je hodně práce. Systémové zajištění spravedlnosti pro případné oběti justičních přehmatů zákonodárce nepovažoval za potřebné.

Bylo prolomeno dogma o profesionální počestnosti vyšetřujících policistů. Vynucené doznání Tomáše Čepury dokazuje, že pověsti o zvrácené snaživosti některých policistů, kteří jsou v honbě za „čárkou“ schopni nezákonného jednání, mohou být někdy pravdivé. Nejde jen o vynucené doznání, ale i o nález pachových stop nespravedlivě odsouzených, což je ostatně „ozdoba“ i jiných řízení, v nichž došlo k dodatečnému zproštění viny. Z toho by si měli vzít poučení všichni, kdo se zabývají přezkumem opravných prostředků a každé podezření na možnou nezákonnost postupu policistů je pro ně apriorně tabu či nesmysl.

Dále lze z případu vyvodit, že soudcům, kteří se z jakýchkoli důvodů rozhodnou škodit účastníkům řízení, nelze v zlovolném počínání zabránit a zejména je za ně nelze potrestat. Rozhodnutí soudce Jaromíra Kapinuse z 24. května 2012 o nepovolení obnovy procesu v situaci, kdy za odsouzený skutek byli odsouzeni jiní obžalovaní, bylo dle mého laického názoru v nejlepším případě kárným proviněním, a možná bylo na hraně trestného jednání (totéž přiměřeně platí o jednání stížnostního senátu předsedy Aleše Flídra). Nicméně žádný z oslovených kárných žalobců se necítil dostatečně pohoršen na to, aby podal kárnou žalobu. Nejblíže příslušná kárná žalobkyně Lenka Krčálová, předsedkyně znojemského soudu, rozhodnutí senátu Jaromíra Kapinuse, svého místopředsedy, obhajovala. Své cti dbalá soudkyně by se ale z rozhodování vyloučila pro podjatost, protože její manžel byl členem Kapinusova senátu v původním procesu v r.2005 i v napadeném řízení o povolení obnovy procesu.

Neúspěšné byly i pokusy o vyvolání trestního řízení. Nepřekvapuje to: na všem, co je v tomto řízení špatně, se nějakým způsobem podíleli policisté a státní zástupci. Odmítnutím povolení obnovy procesu pan soudce odvrátil nebezpečí odhalení jejich nezákonného jednání. Zasloužil si proto ochranu.

Postup senátu Pavla Rujbra zkoumali k podnětu na podání stížnosti pro porušení zákona nebo na podání kárné žaloby na předsedu senátu bájeslovní pseudoexperti ministerstva nespravedlnosti. Na uvedení Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera ve výrokové větě rozsudku jako spolupachatelů neshledali nic závadného. Z jejich vyjádření jsem nabyl dojem, že možná ani neslyšeli o akuzačním principu, neznají trestní řád a osobní čest zmíněných mužů považují za něco, co je v nejlepším případě vhodné na vyčištění zablácených bot.

Liknavost soudce Jaromíra Kapinuse v prvních měsících po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ČR poskytla podklad pro podněty k vyvolání kárného řízení pro průtahy. Na žádost otce Jaroslava Šindlera přezkoumala příslušný spis tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová. V dopisu ze dne 14. července 2014 uvedla: „ Na základě Vašeho dopisu jsem požádala Okresní soud ve Znojmě o zapůjčení obou spisů, abych se mohla seznámit s jejich obsahem z těch hledisek, která namítáte. S politováním jsem nucena konstatovat, že postup okresního soudu po rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona neodpovídá požadavku na přiměřenou rychlost řízení a z důvodů pro mne nejasných okresní soud zatím nepřistoupil k projednání návrhu Vašeho syna na obnovu řízení...“ Předsedkyně Nejvyššího soudu měla pravomoc kárné žalobkyně, takže mohla loudavému soudci aspoň uštědřit důtku. Ponechala ale jeho osud v rukou předsedkyně okresního soudu Lenky Krčálové, která na rozdíl od ní průtahy na straně senátu Jaromíra Kapinuse nenašla. Mezi názory obou dam na přiměřenost tempa jednání soudce Jaromíra Kapinuse je nesmiřitelný rozpor. Pseudoexperti ministerstva nespravedlnosti dali přednost mínění podjaté předsedkyně okresního soudu před názorem předsedkyně Nejvyššího soudu ČR, protože v žádném případě nechtěli připustit, aby ministerstvo proti němu jakkoli vystoupilo. Zřejmě považují ochranu práva na soudcovskou svévoli za své posvátné poslání.

Ze způsobu, jakým se kární žalobci a kontrolní orgány ministerstva stavěli ke stížnostem na postup obou předsedů senátů vyplývá, že nedotknutelnost chybujících soudců je pro orgány státní moci důležitější než starost o poctivý výkon spravedlnosti.

Liknavost soudce Jaromíra Kapinuse v přístupu k rozsudku Nejvyššího soudu, i způsob, jakým se kární žalobci a úředníci ministerstva stavěli k návrhům na zahájení kárného řízení proti němu pro průtahy, svědčí o neúctě k Nejvyššímu soudu ČR: Jaromír Kapinus se podřídil jeho rozsudku až po 16 měsících a pro kárné žalobce i pro úředníky ministerstva měl názor předsedkyně okresního soudu na přiměřenost tempa jednání soudce Kapinuse větší váhu než mínění předsedkyně Nejvyššího soudu ČR.

Pozoruhodná byla i režie obou řízení o povolení obnovy procesu. Oba procesy se obsahově absolutně překrývaly, jen se měnilo procesní postavení účastníků, jednou hrajících roli obžalovaných, podruhé svědků. Jednání byla vesměs krátká, některá trvala jen málo přes půl hodiny. Přímo se nabízela možnost časové koordinace obou jednání tak, aby např. nebylo nutné eskortovat svědky z Příbrami dvakrát. Soud ji ale nevyužil, což považuji za manažerské selhání předsedkyně soudu. Hledisko hospodárnosti jí je zřejmě značně vzdálené.

Z hlediska praxe spolku Šalamoun případ Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera patřil k méně naléhavým: Tomáš Čepura byl již před lety propuštěn z výkonu trestu a soud dávno rozhodl, že se Jaroslav Schindler osvědčil ve zkušební lhůtě podmíněného trestu. Na ministerstvu ale leží i několik jiných podnětů spolku Šalamoun, jejichž kladné vyřízení by přineslo mnohem více užitku a radosti. Pokud již nebyly úředníky zamítnuty, čekají na rozhodnutí i několik let. Proč se úspěch dostavil právě v kauze Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera, a nikoli v některé významnější, je ve hvězdách.

Na ministerstvo přichází stovky podnětů ročně, z nichž jen několik málo uspěje. Nenalézám žádné pravidlo nebo zákonitost, podle kterých by bylo možné předjímat, na kterého žadatele se usměje štěstí. Jisté je pouze tolik, že ministři, kteří přišli po Pavlu Němcovi a Daniele Kovářové, svého práva podat stížnost pro porušení zákona využívají stále méně. Zřejmě je vůbec neděsí myšlenka na možnost, že za mřížemi našich věznic trpí několik nespravedlivě odsouzených. A výběr podnětů, jež vyústí v podání stížnosti pro porušení zákona, silně připomíná sportku. Pochybnosti nejsou pouze mou nemocí: stejně nepochopitelný se zdál způsob výběru podnětů ke kladnému vyřízení Haně Marvanové, bývalé 1. náměstkyni ministryně nespravedlnosti, zkušené obhájkyni ve věcech trestních.