„Pionýři, pionýři, malované děti, děti, nasedají do lodiček, jako šipka letí letí letí letí …“ Tak zněla tzv. pionýrská hymna, jež snad velebila dění na idealizovaném letním táboře. Pionýři byli prezentováni jako, vyjádřeno moderně, „rafťáci“ – sportovci provozující plavbu na divoké vodě. (To ladilo s ústředním bolševickým důrazem na tzv. brannost již od útlého věku.) Dnes jsme po technické stránce dále, slovo „lodičky“ by u příznivců raftingu vzbudilo shovívavý úsměv.

Oproti komicky znějícím „lodičkám“ si ale pozoruhodnou a až jakoby umocněnou aktuálnost uchovala lidová, prostonárodní parafráze na pionýrskou hymnu, která výpověď o „lodičkách" nahradila výpovědí z úplně jiného soudku. Hojně se zpívala v roce 1968, kdy se pionýrská organizace hroutila jako domeček z karet a popularity znovu rychle nabýval Skaut. Parafráze spočívala v tom, že slova „nasedají do lodiček“ se nahradila slovy „když je kopnem do prdele“. Úvodem citované souvětí tedy v parafrázi znělo takto: „Pionýři, pionýři, malované děti, děti, když je kopnem do prdele, jako šipka letí letí letí letí …“ Jistě, do dětí se nekope. (Stejně tak ale odborníci zpochybňují tvrzení, že by byl pro děti vhodný rafting.) S uvedenou výhradou (spočívající v tom, že fyzické ani psychické násilí se na dětech skutečně páchat nemá) se pokusme stručně poukázat na neutuchající aktuálnost citované lidové parafráze.

„Když je kopnem do prdele …“ Média se obecně bulvarizují a ruku v ruce s tímto procesem jde zvýšená vulgarizace. Vugarizace se markantně projevuje především v audiovizuální produkci, která je v daném ohledu v české kultuře jakoby na špici obecného vývoje. Před pár lety se daným jevem v názvech (převážně převzatých) filmů zabýval publicista Jan Rejžek v Lidových novinách v článku Podfu(c)ky našich distributorů. Vyvrcholení tohoto trendu představuje zřejmě původní český film z roku 2006, ve kterém hrají mimo jiné Veronika Žilková a Jiří Mádl a který nese hrdý název Po hlavě do prdele. Slovo „prdel“ navíc tvořilo oblíbenou součást výrazového tezauru nedávného žoviálního ministra kultury.

„Když je kopnem do prdele …“ Neblahým jevem moderní doby je tzv. KLUKOKRACIE, vláda razantních holobrádků. (Vyjádřeno slovy písně Jarka Nohavici: „Přišli noví mladí/ a ti tu řádí/ jak na Klondajku…“) Vrcholu ve veřejné sféře u nás nepochybně dosáhla za premiérování hocha s čupřinou, který to dle vlastních slov „myslel upřímně“ a na kterém byla nejnápadnějším rysem „omezená životní zkušenost“ (Petruška Šustrová). Tento politik, přezdívaný „Bejby“, byl posléze na základě jakéhosi neformálního celonárodního konsensu skutečně kamsi nakopnut, takříkajíc „odejit“. A jako šipka letěl letěl letěl letěl … Jak se později ukázalo, jeho pád byl co do racionálních příčin stejně záhadný jako jeho předchozí raketový vzestup. Zjednodušený závěr, který se nabízí: Žádné dítě, byť sebevíc mediálně „malované“, prostě na významný politický post nepatří.

„Když je kopnem do prdele …“ Podobně jako zlidovělý matuškovský refrén, jemuž jsme se věnovali před časem, předběhla také prostonárodní parafráze pionýrské hymny zvláštním řízením osudu svou dobu o celé desítky let. Také ona sedí na moderní trendy v české politice a v českých médiích jako ona pověstná Jandákova prdel na hrnec.