Tragické události z 11.září 2001 nepředstavují v historii pouze izolovanou tragédii. Naopak, jejich konsekvence se ukázaly být doslova fatální.

Odstartovaly totiž spektakulární změny v oblasti naší osobní svobody fundamentálním přerodem demokratické západní společnosti v univerzální doktrínu „dohlížitelského státu“, který pod rouškou nejvyššího obecného zájmu usiluje především o to, mít své občany neustále pod systematickou kontrolou. Pochopitelně jen pro jejich blaho.

Zásadní změnou číslo jedna konkrétně v USA bylo bleskové přijetí nové legislativy, zejména zákonu Patriot Act, který výrazně rozšířil pravomoci tajných služeb a vlády jako celku. Podobné normy se poté velmi rychle etablovaly také v Evropě.

Stát západního střihu dnes hojně využívá všech moderních sledovacích technologií, aby nás uchránil od všeho zlého. Současný systém je už natolik sofistikovaný a pregnantně promyšlený, že je stále o krok napřed, vycházeje z premisy, že každý z nás je potenciálním adeptem na spáchání nějakého toho prohřešku či trestného činu, proto neškodí ho raději průběžně monitorovat, aby snad nesešel na zcestí.

Ilustrativním příkladem budiž známý případ z USA, jenž vyšel na světlo v roce 2013, kdy vyšetřovatelé zjistili, že během působení prezidenta Baracka Obamy Národní bezpečnostní agentura zcela svévolně shromažďovala informace o telefonních hovorech milionů klientů mobilního operátora Verizon.

Americký stát díky tomu získal přehled o totožnosti každé osoby, se kterou sledovaný člověk mluvil. Bez ohledu na to, zda se jednalo o občany podezřelé ze spáchání nějakého trestného činu.

Západní demokratická společnost se za 22 let plynule přetransformovala v institut progresivní občanské kurately.

Pod záminkou bezpečnosti jednotlivé země ve velkém sledují vlastní občany, narušují jejich soukromí a porušují jejich občanská práva. Zneužívají moc podepřenou moderními technologiemi a navíc stále častěji jednají v utajení. Vzniká tak nová forma technokracie či meritokracie, to jest vláda paternalistických expertů a údajných elit, které se už ovšem nezodpovídají demokraticky voleným institucím.

Jestliže se ohlédneme zpět, zjistíme, jak obrovský skok směrem k naší osobní nesvobodě jsme zcela dobrovolně pod vlajkou věčné mantry zajištění naší bezpečnosti učinili.

Období pandemie koronaviru a ozbrojený konflikt na Ukrajině tento trend ještě značně posílily a zintenzivněly. Pavučina nařízení, směrnic a povinností zhoustla a z demokratické společnosti se stalo stádo disciplinovaných ovcí.

Podstatný rozdíl je pouze v tom, že skutečné ovce v sobě mají tolik pudu sebezáchovy, že alespoň bečí, když je stříhají a bečí ještě o to víc, když je ženou na porážku.

Drtivá většina občanů Západu ale jen mlčí a přihlíží, často uspokojena a ukolébána všemi báječnými funkcemi a službami mobilních a internetových aplikací, kterými nám přece stát zjednodušuje život. Málokdo si uvědomuje, že veškerá takto získaná osobní data se automaticky stávají státním majetkem, případně majetkem nadnárodních korporací.

Je přitom absurdní, kterak jednotlivé státy zneužívají moderní technologie k detailnímu monitoringu svých občanů - zatímco u milionů ekonomických přistěhovalců se často spokojí třeba jen s čestným prohlášením.

Disbalance, která bije do očí, stejně tak jako groteskní pohádky o tom, že naše osobní data ochrání právě a jedině ještě přísnější předpisy a zákony, které musíme všichni zodpovědně dodržovat.

Všichni vyjma státu, jenž nám ku příkladu v rekordně krátkém období úspěšně vnutil institut skvěle zabezpečené datové schránky pro všechny právnické osoby a jejich úplný seznam s dalšími citlivými údaji pak hrdě vyvěsil na webových stránkách Ministerstva vnitra.

A to už tedy pár ovcí neuneslo a začalo nesouhlasně bečet, jenomže s překvapením zjistily, že pokud si chtějí svou živností zajistit obživu, nezbývá jim, než se podvolit nebo tiše vklouznout do prostředí šedé zóny, kde se platí hotově a bez zbytečných otázek.

Adaptivní legislativní tempomat mezitím čile chrlí další legislativní nařízení, směrnice či povinnosti – tu cosi nahlásit, pro změnu se z něčeho se odhlásit, kdesi se zcela nezbytně zaregistrovat atd.

Mediálními sedativy hypnotizovaná západní společnost se tiše a nenápadně nechala s bohorovným klidem zavést do říše novodobé technokracie.

Zatím stát své poslušné ovce jenom stříhá, přesněji odstřihává od dalších práv a svobod.

Postačí uvěřit opakovanému tvrzení, že kdyby přišel vlk či medvěd, jedině důsledná centralizace, povinná registrace a všeobecná institucionalizace nás před ním spolehlivě ochrání. Pokud budeme všichni v ohrádce a každý se zvonečkem na krku, nic se nám nestane. Co ale až stříhání skončí a povedou nás na porážku? Vzepřeme se a budeme chtít svá práva a svou osobní svobodu zpět?

Pozdě! Do stavu před 11.zářím 2001 se už vrátit nelze.
Na vině však není jen uplynulý čas, ale především celospolečenská letargie, pošetilá stádnost, panický, většinou uměle vyvolávaný strach a naprostá občanská pasivita.