Tak jako si každý Američan vzpomene, kde byl ve chvíli dobytí Měsíce, atentátu na Kennedyho nebo teroristického útoku na World Trade Center, většina z nás, tehdy už vnímajících svět, si dobře vybaví okamžiky poté, když se Česká republika stala olympijským vítězem na historicky prvním turnaji nejlepších světových hokejistů v japonském Naganu.

V dramatickém šplhání na samotný vrchol se český hokej vzepjal k v pravdě heroickému výkonu.

Zatímco česká společnost v roce 1998 právě nerozhodně přešlapovala a tápala v husté mlze ekonomické nestability a recese a celkového rozčarování, deziluzí a frustrace z nenaplněných polistopadových snů a nadějí, v Naganu se děly věci, které dokázaly mnoha lidem vtisknout nesmírně důležitý pocit národní hrdosti na vlastní zem a na hokejisty, kteří z ní vzešli. Hokej se jim stal posilou a inspirací.

Jak řekl tehdejší fantom a strážce české branky Dominik Hašek, významnou roli zde sehrálo i docela obyčejné štěstí, především však kvalita a sebevědomí týmu, spojeného i s nezbytnou pokorou a nezlomnou vůlí splnit si sen – svůj, ale i statisíců českých fanoušků.

Nicméně všechno v životě je limitováno příhodným načasováním.

Kdyby se například Nagano uskutečnilo dnes, vsadil bych se, že zájem společnosti a především účast na hromadných projekcích zápasů na velkoplošných obrazovkách i finálním vítání zlatých hochů po příletu z Japonska, by byly menší a nižší.

Dnešní společnost sice rovněž prožívá krušné období a situace je v kontextu doby dokonce horší než před 25 lety. Je totiž velmi turbulentní a zcela nevyzpytatelná. Nicméně česká společnost dnes dávno nehledá a neřeší ideje a už vůbec neztrácí polistopadové iluze, které spolehlivě poztrácela cestou. S těmito přežitými archaismy nemáme čas ztrácet čas. A pak je zde ve srovnání s rokem 1998 ještě jeden fundamentální rozdíl, jenž souvisí s obrovským rozmachem a využitím nových technologií.

Před čtvrt stoletím byly vynálezy jako internet či mobilní telefon ještě v plenkách. Noviny šustily papírem, rádio nabízelo analogové vysílání s charakteristickým šumem na středních a dlouhých vlnách, neexistoval specializovaný sportovní televizní ani rozhlasový kanál a kvalita vysílání se nezřídka odvíjela od aktuálních povětrnostních podmínek.

Dnes prožíváme konjunkturu rozvoje sofistikovaných technologií, které by ještě v závěru 90.let působily jako naprostá science fiction. Postupně se infiltrovali do našeho světa, v němž díky tomu žijeme jinak – on-line. Máte-li kvalitní technické vybavení, můžete být účastni prakticky všude a všeho – a přesto neopustit pohovku v obývacím pokoji.

Proč se pak tlačit v davu na letišti nebo na Staroměstském náměstí?

Český národ (a nejen on) také díky tomu v posledních 25 letech poněkud zlenivěl a zpohodlněl. Řečeno doslova i obrazně.

Často slýchám otázku, kdy a jestli vůbec může ještě přijít druhé Nagano.

Jedna šance by zde byla. Otázka je, zda se z ní radovat.

Když jsem mluvil s některými hráči i trenéry po finálovém zápase s Rusy, shodli se, že s Ruskem je to vždycky trochu jiné, ale už to není a nikdy nebude to, co za totality před rokem 1989 – drama s jasným politickým kontextem. Právě v této předpovědi se možná zmýlili.

Stačí si představit, že tlak, který v poslední době úspěšně vyvíjejí některé sportovní a jiné organizace na Mezinárodní olympijský výbor (MOV), se zhmotní ve skutečnost a Rusko (v podobě neutrálního týmu zastupujícího nesmrtelnost ušlechtilé olympijské myšlenky – nicméně stále to Rusko, které už rok svírá Ukrajinu, kterou bezprecedentním způsobem napadlo a den co den zabíjí nevinné lidi) se na olympijské hry, svátek míru, vrátí.

Dokážu si představit, že pak by se takový zápas olympijských her Česko – Rusko téměř vyrovnal atmosféře, jež provázela někdejší legendární hokejová klání se Sovětským svazem.

Je to jen hypotetická úvaha, vycházející nicméně z reálných faktů, kvůli nimž rozhodně nemůžeme takovouto genezi událostí vyloučit, byť bychom tak učinit měli a to nejlépe ihned a zcela rezolutně! Se stejnou vehemencí s jakou záměr MOV propašovat ruské a běloruské sportovce už na nadcházející olympijské hry v Paříži 2024 odmítla v minulých dnech Ukrajina a následně také více než třicítka států včetně USA, Velké Británie, Francie, Kanady či Německa.

MOV totiž nejde o sportovce, ale o ruský trh, ruské peníze, sponzory a ruské diváky a poptávku po televizních právech. Nerozhodují kriteria mravní, etická či morální, nýbrž primárně ekonomické a politické zájmy.

Za takovouto cenu by snad druhé Nagano nechtěl zažít žádný soudný a svobodně myslící člověk. Byl by to flagrantní políček nejen olympijské myšlence, ale především všem, kteří padli, bojují a snaží se žít v krvavé válce za nezávislost Ukrajiny proti ruskému agresorovi.

Přejme si proto raději ryze sportovní úspěch bez markantního politického podtextu, ale pokud možno disponující stejnou schopností, kterou nás dokázalo ovládnout Nagano 1998 – uměním sjednocovat a spojovat.