Před nějakými osmdesáti lety bylo daleko obtížnější a složitější otevřít si v menším městě knihkupectví, než je to dnes. A přesto – v této době knihkupectví z našich menších měst zcela vymizela. Není to proto, že by lidé nečetli, ani proto, že dnes mají řadu jiných způsobů, jak si knihy zjistit či objednat. Podnikání tohoto druhu byla vždy řehole a vyžadovala nadšení a sebeobětování. A také znalosti a neustálé vzdělávání.

To všechno v sobě měl ve Frýdlantě nad Ostravicí Emil Pajurek (1902-1943). Měl ke knihám ostatně blízko. Jeho otec Emil Pajurek starší byl prvním vedoucím obecní knihovny v tomto městečku, jejíž vznik se datuje ke dni 8. května 1923. A také prvním kronikářem po vzniku samostatného státu. Naši předkové byli v mnohém velice moudří a prozíraví. V červenci 1919 přijalo Národní shromáždění Zákon o veřejných knihovnách obecních, který ukládal „na doplnění a prohloubení vzdělanosti všech vrstev obyvatelstva zřizovány buďte politickými obcemi veřejné knihovny s četbou vzdělávací, naučnou i zábavnou, která má skutečnou vnitřní hodnotu“. O půl roku později, 30. ledna 1920 byl přijat Zákon o pamětních knihách obecních s tím, že „každá politická obec jest povinna založiti a vésti pamětní knihu obecní“.

A není tedy divu, že se Emil Pajurek rozhodl být v rodném městě knihkupcem. Jeho původní prodejnu (zbouranou) vystřídal dvoupatrový dům na dnešní Hlavní třídě, později také zbouraný. V roce 1941 přijal Emil Pajurek do učení sedmnáctiletého Miroslava Merendu. Ten žil v Hodslavicích a na tehdejší události válečné vzpomínal takto:

V pondělí 7. července 1941 jsem nastoupil do učení v knihkupectví Emila Pajurka ve Frýdlantě nad Ostravicí. Bylo to prosperující knihkupectví na hlavní třídě v blízkosti školy. Jeho součástí bylo papírnictví a fotopotřeby a hlavně nakladatelství beskydských pohlednic. V budově knihkupectví byla ve 2. poschodí místnost, která sloužila jako fotolaboratoř. V jednom jejím rohu byl otoman, na kterém jsem spával. V jeho spodní části byla prostorná zásuvka. A v ní uloženy knihy, které měly být původně odevzdány ke zničení, jako knihy závadné. Neuposlechnutí bylo považováno za nepřátelský čin a trestáno nejpřísnějšími tresty.

A potom se to stalo. Přišla noc na 8. prosince 1942. Ve Frýdlantě se stala tragédie, která rázem změnila život mnohým občanům. Gestapo pozatýkalo členy prozrazené protistátní skupiny. Mezi zatčenými byl i můj šéf, majitel knihkupectví, Emil Pajurek. Dva dny před touto událostí jsem byl doma v Hodslavicích a maminka mi přibalila čisté prostěradlo, aby si je vyměnil. Netušil jsem, že právě toto prostěradlo mi zachrání život. Netrvalo dlouho a do mé místnosti se vřítili dva gestapáci. Asi půl hodiny vše přehazovali a zkoumali všechny předměty. Obcházeli i otoman ze všech stran a všude nahlíželi. Trnul jsem hrůzou. Když odešli, klesl jsem v psychickém vyčerpání na židli a dlouho jsem se nemohl vzpamatovat. Uvědomoval jsem si, že jsem unikl jisté smrti. Zachránilo mě prostěradlo, které bylo dostatečně velké, větší než předchozí, které zakrylo škvíru a neprozradilo tak otvor v otomanu. Tím byly zachráněny i ukryté knihy, které jsme pak urychleně předali do spolehlivých míst.

Knihkupec Emil Pajurek koncentrační tábor nepřežil. V úterý 16. února 1943 přišli dva uniformovaní muži oznámit jeho smrt. Ve čtvrtek 18. března 1943 byl do knihkupectví doručen odřený kufr se šatstvem a osobními věcmi mého šéfa. Kufr se musel vrátit. Napsal jsem na něj zpáteční adresu: Koncentrační tábor Auschwitz a příští den donesl na poštu.

Mezi tehdejšími zaměstnanci knihkupectví byla i Blanka. Měla 18 let, tedy o rok starší než já a pomáhala mi překonávat první těžkosti. Často si prozpěvovala svoji oblíbenou písničku „Šly panenky silnicí“. Měli jsme ji všichni rádi. Tím, více jsme byli zarmouceni, když nám, 27. února 1942 oznámila, že chce od nás odejít pracovat do Vítkovic. Marně jsme jí to rozmlouvali. 8. dubna 1942 se s námi rozloučila. 29. srpna 1944 byl podniknut na Ostravu velký nálet a mezi obětmi byla i naše Blanka. V pátek 1. září 1944 v 15.30 hod. měla Blanka ve Frýdlantu pohřeb. Celé město ji přišlo doprovodit. Klesala v bílé rakvi do hrobu a já za ní také hodil kytičku. Hudba hrála „Šly panenky silnicí… „.

Naši další tři zaměstnanci byli postupně nasazeni na práci v Říši, z nichž jeden – pětadvacetiletý Antonín Hubeňák – zahynul při náletu. I já jsem byl nakonec totálně nasazen. Část války jsem prožil ve Válcovnách plechu v Lískovci a pak jako horník dolu Ignat v Mariánských horách s kahanem číslo 1587. Za několik let po válce, když jsem již pracoval v Tatře Kopřivnice, v debatě s jedním zaměstnancem, jmenoval se Zdeněk Kořený, jsme přišli i na události válečné. Když mi řekl, že je z Frýdlantu, zeptal jsem se ho, zda znal Blanku. Řekl mi, že v té době pracoval také ve Vítkovicích a byl jedním z těch, kdož Blanku vyprošťovali z trosek. Na frýdlantském hřbitově na Pomníku obětí války je taktéž zapsána i Blanka v tomto snění: Blanka Hanusová – 1944 – Ostrava.

Tolik smutné vzpomínky jednoho knihkupeckého učně. Knihkupectví později převzal a provozoval synovec Emila Pajurka Antonín Kaňák. Ale to je již jiná kapitola.

Tatínek Emila Pajurka, první kronikář a knihovník obce, se tragické smrti svého syna nedožil - zemřel v roce 1941.

Ale kdybyste chtěli přece jenom přijít na místo, kde stála jejich dávno zbořená chalupa, museli byste projít ulicí, která nese jméno Pajurkova.