Vůbec prvním sériově vyráběným automobilem na území Čech a Moravy a jeden z prvních automobilů na světě vůbec, byl vyroben v dnešní firmě Tatra a nesl název NW Präsident. Jeho duchovním i praktickým otcem byl Leopold Sviták, syn hukvaldského sedláře Josefa Svitáka a otec hrdiny protifašistického odboje generála Otakara Svitáka.

V roce 1839 nastoupil v hukvaldském arcibiskupském hřebčinci nový sedlářský mistr Josef Sviták (1815-1895). Jeho předkové patřili ke starobylým rolnickým rodům v nedalekém Kelči, on sám byl mimo jiné vnukem Veroniky Palacké z Hodslavic (1750-1810), sestry Jiřího Palackého (1768-1833), tatínka Františka Palackého „otce národa“.

V letech 1840-1842 u něj pracoval jako tovaryš sedlářského řemesla Ignác Schustala (1822-1891), zakladatel úspěšné podnikatelské větve rodiny Schustalů v Kopřivnici. Byl druhým nejmladším synem kopřivnického fojta Ignáce (1788-1833) a jeho první manželky Apollonie Drozd, původem z Tiché. Brzy osiřel, a proto snad již ve 13 letech nastoupil v roce 1836 do učení v Janu Kudlíkovi v Místku (Koloredově). Co ještě neuměl, naučil se u Josefa Svitáka a do roku 1850 věděl vše o výrobě kočárů, tedy alespoň to, jak je vyráběl vídeňský Filip Koller, u něhož byl šest let zaměstnán v různých pozicích.

Josef Sviták byl dobrým českým vlastencem. V roce 1865 založil s řídícím učitelem Jiřím Janáčkem na Hukvaldech Čtenářský a pěvecký spolek a oba si mimo jiné pochvalovali, jak to jde jejich klukům ve škole. Klukům? Ano. Leopoldu Svitákovi (1856-1931) vynálezci, jemuž bylo určeno být u výroby pracovního rakousko-uherského osobního automobilu NW Präsident. A Leoši Janáčkovi (1854-1928), jemuž bylo určeno stát se geniálním hudebním skladatelem.

Ignác Schustala po návratu z Vídně založil továrnu na výrobu kočárů a za dvacet let jich se 150 dělníky vyráběl přes 1 200 ročně. Vydatným pomocníkem a dvorním dodavatelem postrojů mu byl jeho bývalý mistr Josef Sviták. Později přešel na výrobu vagonů a to již povolává do Kopřivnice Leopolda Svitáka z jeho vídeňské praxe a pověřuje ho vedením tří hlavních dílen rozvíjející se továrny.

NW Präsident

Čtyři roky po smrti zakladatele firmy Ignáce Schustaly se v roce 1895 vedení firmy, v jejímž čele stál mimo jiné i jeho syn Adolf Schustala, mimochodem zase spolužák Leopolda Svitáka na novojičínské reálce, rozhodlo vyrábět automobily. První automobil byl vyroben o dva roky později, v roce 1897 a jeho funkčnost, kvalita i neobvyklá konstrukční řešení byla právě dílem Leopolda Svitáka, syna sedláře z Hukvald. Ten udělal velice mnoho pro rozvoj automobilového průmyslu; sám při zkušební jízdě v roce 1900 havaroval v Rychalticích a přišel o pravou nohu až po koleno. I nadále však pracoval jako poradce generálního ředitele firmy a byl velice aktivní i společensky, nejen v Hukvaldech, ale i v širokém okolí. V roce 1931 byl poctěn, jako druhý po svém spolužákovi Leoši Janáčkovi, udělením čestného občanství obce Hukvaldy-Sklenov. Když v roce 1927 získal tuto poctu Leoš Janáček, byl u tohoto aktu slavnostním řečníkem. V prosinci téhož roku odchází z tohoto světa, když po něm zůstává manželka Jenovefa (1860-1952). Z jejich manželství se narodilo pět dětí. Jaroslav (1887-1955), Božena (1888-1965), Otakar (1894-1942), Marie (1900-1901) a Zdeněk (1904-1965). Níže rodinná hrobka na hukvaldském hřbitově.

Otakar Sviták

Bohužel, jméno Otakara Svitáka (1894-1942) je na náhrobním kameni uvedeno pouze symbolicky. Absolvoval reálku v Příboru, vyšší průmyslovku v Brně a ve dvaceti letech byl poslán do zákopů první světové války. Vrátil se do vlasti jako legionář až 2. srpna 1920 s několika zraněními a s několika vysokými vyznamenáními. V listopadu 1920 byl převelen k 2. leteckému pluku v Olomouci jako přednosta vzduchoplaveckých dílen. Podařilo se mu také létat nad rodnými místy (narozen v Kopřivnici) a vytvářet zajímavé snímky Hukvald, hradu a okolní přírody. Své mamince házel na zahradu kytice k narozeninám. V roce 1937 byl povýšen do hodnosti plukovníka a přemístěn na MNO do Prahy.

Od podzimu 1938 byl členem ilegální skupiny Obrana národa, kterou vedl generál Josef Bílý a Otakar Sviták byl jeho pravou rukou. Organizoval zejména odsun letců přes Moravu do Polska a na Balkán. Proto přijel i v červenci 1940 „na dovolenou“ na Hukvaldy. Synovec Ivan Sviták (1925-1994) pořídil v té době poslední (a dost symbolický) snímek v životě jeho strýce Otakara Svitáka, u sochy Radegastovy na Radhošti. 27. července 1940 byl plukovník Sviták zatčen gestapem, mučen a 26. srpna 1942 popraven. V posledním dopise rodině napsal: „Snažil jsem se být vždy dobrým vojákem a důstojníkem a musím být připraven i na to, že přijde konec... napsal jsem nedávno, že jsem nikdy zbabělcem nebyl a nebudu, nejsem jím ani nyní, v posledních chvílích svého života...“

Tělo odvážného vlastence a důstojníka nebylo zřejmě nikdy pohřbeno, takže jeho jméno na náhrobním kameni je sice symbolické, avšak patřičné, protože on patřil a patří sem, do kraje odvážných mužů Svitáků a příbuzných Františka Palackého.

V roce 1946 byl Otakar Sviták povýšen in memoriam do hodnosti generála. O rok později se přejmenovala Legionářská obec na pražských Vinohradech na Jednotu generála Svitáka. Kteréžto pojmenování museli po únorovém komunistickém puči zrušit.

Jméno generála Otakara Svitáka muselo upadnout v zapomnění. Bylo přece jen silně spojeno s mladými československými letci, kteří bojovali za svoji vlast proti fašistům ve službách Královského letectva britských ozbrojených sil - Royal Air Force (RAF). Právě od července do října 1940 bojovalo mnoho mladých mužů, kterým za hranice pomohl také Otakar Sviták, v oné známé letecké Bitvě o Anglii. RAF se ubránila a překazila Hitlerovi plánovanou operaci Lvoun. Invazi do Británie.

Mezi Svitáky z Hukvald právem patří také český filozof, politik, spisovatel a básník Ivan Sviták. Vyrůstal na Hukvaldech v rodině svého dědy Leopolda Svitáka. Jako sedmnáctiletý byl u toho, když se rodina nepřímo dozvěděla o smrti jeho strýce. Píše o tom:

„V srpnu 1942 jsme byli na Hukvaldech u stařenky. Myslím, že to bylo v noci na 26. srpna, kdy za námi do podkroví vyděšeně přiběhla Milada, abychom chvátali do stařenčiny ložnice, že pendlovky bijí a bijí. Boženka stála před hodinami a počítala: 50, 51, 52, až do sta – a pak zlověstné ticho. Hodiny pak tikaly dále, pravidelně a klidně, ani příští den se nezmýlily v počtu úderů. Stařenka řekla, že je to zlé znamení. Sama nevěděla ani o Otově odsouzení, ani o Ádově (Adolf Pítr-Bartoň) zatčení, ale znělo nám to v uších. Když šel tatínek ráno pro noviny, dozvěděl se již cestou, že v rubrice „Popraveni byli“ je uvedeno Otovo jméno. Zemřel pod katovou sekyrou tu noc, kdy hodiny odbíjely oněch osudných sto úderů.“

Ivan Sviták byl vážným odpůrcem dogmatických marxistů, v době pražského jara v roce 1968 byl ideologem Klubu angažovaných nestraníků (KAN) a po srpnové okupaci emigroval do Spojených států. Přednášel na univerzitách v Kalifornii a je autorem řady filozofických knih vydaných také v angličtině a v němčině.

Text je z připravované publikace „O lidech v Beskydech a o pozoruhodných památkách a přírodních zajímavostech II“- která vyjde v listopadu 2016 péčí Okrašlovacího spolku Rozhledna v Čeladné. Díl I. vyšel v listopadu 2015 a je stále ještě zájemcům k dispozici.