Velice často se mi stává při pohledu na kalendář, že si uvědomuji, kolik promarněných příležitostí nastalo (data jubileí) tím, že jsme si nepřipomněli vzácné syny a dcery našeho národa jen proto, že kvůli dřívějším zákazům a omezením byli z našeho historického vědomí dokonale vymazáni.

Letos v srpnu jsme si připomínali, že se před 220 lety narodil orientalista P. Kristián Tobiáš Voborník (1796-1872). Někdo by mohl říci, proč si připomínat někoho, kdo se narodil koncem osmnáctého století a nebyl to třeba nějak významný státník či umělec. Na to lze odpovědět tak, že bychom si měli připomínat nikoli pouze ty osobnosti, které se dostaly do čítanek, ale i další výrazné osobnosti našich dějin. Již jenom proto, že dávná poselství, která ony svého času vyslaly, zde přetrvávají a oslovují nás, aniž bychom si to vždy plně uvědomovali.

Kristián Voborník byl například jeden z našich vynikajících znalců orientálních jazyků, zejména pak hebrejštiny. Přednášel také klasickou řečtinu a současně věnoval pozornost i tak zvané obecné řečtině (hé koiné dialektos), jíž jsou psány novozákonní spisy. V Kroměříži působil 21 let jako pedagog (1821-1842) a pak působil téměř 30 let až do své smrti (1872) ve Staré Vodě jako rektor koleje a jako administrátor fary a poutního kostela.

Jeho rodným místem bylo Nové Město nad Metují, kde se narodil 14. srpna 1796. Gymnazijní studia vykonal na šestitřídním piaristickém gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou, prvním rokem noviciátu, tehdy dvouletého (biennium probationis), prošel ve školním roce 1814-1815 v Lipníku nad Bečvou, kde byl přijat do řádu 21. října 1814, kdy měl obláčku (inductio, vestitio). Druhý rok noviciátu prožil v roce 1815-1816 v Benešově u Prahy, kde jako novic druhého ročníku vyučoval též ve třetí třídě hlavní školy, čímž zahájil svou pedagogickou práci.

Pak byl činný jako mladý učitel (profesor) vždy po jeden školní rok postupně v Mikulově, ve Strážnici, v Kroměříži (1818-1819) a v Rychnově. V Mikulově studoval 1816-1817 na filozofickém ústavě, v dalších městech byl pověřen studiem bohosloví (teologie) a zároveň vyučováním v prvních třídách hlavní školy, v Rychnově také na gymnáziu.

Věčné (slavné) řeholní sliby (vota sollemnia) vykonal 21. září 1818, kněžskou ordinaci (svěcení) přijal 13. září 1820 ve Vídni jako učitel piaristické hlavní školy. Ve vídeňské koleji působil 1820-1821. Postupně se podrobil státním profesorským zkouškám z hebrejštiny a z biblické exegeze, z výkladu Písma svatého Starého a Nového zákona.

To opravňovalo tohoto orientalistu a biblistu, aby převzal výuku na domácím bohosloveckém ústavě při kroměřížské koleji, jenž patřil k vědeckým ústavům vysoké úrovně. (Jeho dějiny nejsou známé a čekají stále na svého zpracovatele). Na něm přednášel řečtinu, hebrejštinu a biblickou exegezi (hermeneutiku). Kromě klasické řečtiny věnoval pozornost i tak zvané obecné řečtině (hé koiné dialektos), jíž jsou psány novozákonní spisy. Jeho žáky byli mladí piaristé. Kromě pedagogického úvazku na domácím bohosloveckém ústavě měl učitelské povinnosti a na nižším čtyřtřídním kroměřížském gymnáziu jako profesor řeckého jazyka. Jako pedagog v Kroměříži pracoval nepřetržitě dvacet jedna roků, v letech 1821-1842.

Z Kroměříže byl přeložen do koleje ve Staré Vodě u města Libavé, kam nastoupil z počátku školního roku 1842-1843. Stal se rektorem koleje, ředitelem hlavní školy a jejím katechetou, administrátorem konventního, farního a poutního kostela svaté Anny a svatého Jakuba Většího. Za svou činnost byl zvolen čestným občanem svého rodiště Nového Města nad Metují, měst Kroměříže a Libavé i obce Stará Voda; dostal zlatý záslužný kříž s korunou, arcibiskupská konzistoř v Olomouci ho vyznamenala titulem konzistorního rady a česko-moravsko-slezský provinciál prof. P. PhDr. Vavřinec František Zink (1807-1884) ho jmenoval svým asistentem.

Z profesorů, kteří v době rektorátu P. Kristiána Tobiáše Voborníka vyučovali ve Staré Vodě, uvádím alespoň tři. Byli to: národní buditel a pedagogický spisovatel P. Josef Václav Justin Michl-Drašar (1810-1862), ve školním roce 1849-1850, dále fyzik, matematik a meteorolog PhDr. Oktavius František Šofka (1811-1879) ve školním roce 1869-1870 a konečně strýc moravského hudebního skladatele Leoše Janáčka P. Celestin Josef Janáček (1801-1887) v letech 1867-1875.

Ze žáků starovodské školy z doby rektora K. T. Voborníka zmiňuji dva nejznámější. Byli to pozdější olomoucký arcibiskup ThDr. Antonín Cyril Stojan (po dva školní roky, 1862-1864) a odborný učitel v Přerově František Bayer (žil v letech 1853-1925), vydavatel spisů J. A. Komenského.

Jako rektor koleje a administrátor (farář) přijímal často prof. P. Kristián Tobiáš Voborník Sch. P. poutníky z Kroměříže, mezi nimiž měl hodně dobrých známých a přátel. Zemřel ve věku téměř sedmdesáti šesti let při plnění svých kněžských funkcí v konventním a farním kostele sv. Anny a sv. Jakuba Většího dne 12. dubna 1872. Byl pohřben v hrobce tohoto kostela. Bohužel od padesátých let minulého století československá armáda onen kostel dokonale devastovala. Krypta kostela byla rozkradena a lebky vzácných a vzdělaných učenců se povalovaly kolem, při čemž prznitelé krypty svým vzděláním dosahovali nanejvýše pěti obecních a k tomu potřebné členství v KSČ, což v té době nahrazovalo (a někdy ještě nahrazuje) vysoké učení skutečně vzdělávací.

Místní hřbitůvek, pohřebiště vzácných učenců a vzdělanců, byl rozryt bagry a čeští velící důstojníci zde hledali zlaté prsteny. Zrovna tak bylo ničeno celé Libavsko. Mimochodem-již v dobách Rakouska-Uherska zde bylo vojenské cvičiště. Nic se nestalo právům žádné z obcí Libavska. Cvičiště zde měl i v letech 1940-1945 wehrmacht.

Po roce 1945 ovšem československá armáda zničila a srovnala se zemí 26 obcí se stovkami sakrálních a jiných památek. Uvedenou oblast nebude lehké obnovit. I kdyby se armáda stáhla, jde o území plné olejů a min. Od roku 1968 zde totiž sídlili ruští vojenští okupanti, kterým nějaká ochrana přírody nebyla nikdy vlastní. Devastaci Libavska svádějí dnešní představitelé na tuto skutečnost (ruská okupace). Leč ničení hodnot začalo již v roce 1949, když ministr Svoboda rozhodl o militarizaci tohoto původně krásného kraje plného nejen přírodních krás, ale také úžasných příkladů drobného podnikání a úcty k Bohu. Obojího se nám dodnes nedostává.