Vyschlý, necitelný skřet světových dějin. Tak nazvala doktora Edvarda Beneše, druhého československého prezidenta, redaktorka Sidonie Dědinová ve svém spisku „Edvard Beneš-likvidátor Čech. Démon genocidy sudetských Němců a hrobník československé demokracie“. Název určitě jedlý a přijatelný pro zaměření Sudetendeutsche Zeitung i pro aktivní sudetoněmecké politiky. Pevně doufám (a nerad bych se naivně mýlil), že naopak nepřijatelný pro Českou republiku a její občany. Ten název vyjadřuje mnohé. Nejen pohled části německé (a také části odborné české) veřejnosti na Beneše, ale i pohled na české dějiny a na místo českého národa v Evropě.

Ten „démon genocidy“ byl totiž československým prezidentem a spolutvůrcem a signatářem legislativních aktů, které jsou známé pod názvem dekrety prezidenta republiky a v tom užším pojetí ještě známější jako Benešovy dekrety. Dekretů prezidenta vzniklých v tzv. dekretovém období, tedy mezi květnem 1945 a 28. říjnem 1945, kdy se konstituovalo Prozatímní národní shromáždění, byla celá řada (celkem 143). Někteří historici a právníci z nich obvykle vyčleňují ty, které se týkaly oblasti právní, politické a oblasti státní moci a správy, takže pojem Benešovy dekrety (přes svoji zřejmou pejorativnost) zahrnuje pouze několik desítek těchto právních aktů týkajících se vyčleněných oblastí. Právě ty však vždy byly, jsou a budou zdrojem sporů a trnem v oku části německé společnosti i některým našim historikům a politikům. Patrně až do chvíle event. ukončení jejich platnosti. I to se může stát. Právní eskapády a nonsensy se již v Česku staly a nedomyšlená, ukvapená rozhodnutí, vedená pošetilou snahu zavděčit se sousedům, nejsou u nás ničím neobvyklým. Pokud přece jen dojde k jakémukoli retroaktivnímu zásahu v oblasti dekretů je třeba si uvědomit, že dekrety byly Prozatímním národním shromážděním v březnu 1946 prohlášeny za zákon a staly se tak součástí řádných zákonů ČSR. A to pak bude nesporně velký problém.

Těch necelých šest měsíců roku 1945 bylo zvláštním obdobím. Především se prakticky z ničeho obnovovala Československá republika, obnovovaly se její instituce, obnovovala se struktura bezpečnostních orgánů, absentujících svojí kvalitou i kvantitou především v českém pohraničí (viz článek FILM: No to snad ne), obnovovalo se zásobování, doprava, zdravotnictví. Obnovovala se, byť velmi pomalu, i víra společnosti ve státní zřízení a státní moc, pokřivená a zdiskreditovaná v období protektorátu. Nebyly prostředky, nebyla technika, nebyli k dispozici schopní a prověření lidé a především chyběly legislativní normy, které by další chod státu a celé společnosti odpovídajícím způsobem upravovaly. Někdy dobře, někdy méně dobře, ale v každém případě jednotně a čitelně. Docházelo k přehmatům a chybám, někteří lidé se na různých místech projevili jako naprosto neschopní, nebo naopak všehoschopní, na některé se provalily jejich protektorátní aktivity. Scházela určitá míra věcí veřejných, předmnichovské tradice a formy práce se v nové situaci obvykle ukázaly jako nepoužitelné. Ale legislativní rámec, který svojí formou i obsahem představovaly dekrety prezidenta republiky, byl dán a byl (a o tom jsem přesvědčen) v daných podmínkách optimální a jedině možný.

Současně se tady objevuje nový aspekt, který svým způsobem neměl v evropských rozměrech obdobu. Aktuální situace, ale i budoucnost státu se jevila jako řešitelná pouze při zajištění některých opatření, která by se dala zařadit pod pojem nacionalizace (možná i nacionální perzekuce) nebo třeba i nacionální a sociální revoluce a která v Čechách velmi tvrdě dopadla především na německou menšinu a na struktury domácích quislingů. Všechny zásahy zejména vůči Němcům až po jejich transfer lze skutečně hodnotit jako velmi tvrdé. Dekrety tak lze pojímat jako legislativu zcela mimořádnou. Tento časový úsek někdo může označit jako období xenofobie, období patologického postoje k vlastnictví a lidským právům, období násilí, uplatňování principu kolektivní viny a dalšími příměry. Pokud se ovšem na tu dobu bude dívat dnešníma očima lidí, kteří většinou vyrostli v míru, relativním klidu, v dostatku, s víceméně zajištěnými osobními právy a bez jakékoli potřeby společně bránit společnou věc. Dívat se na to, co tehdy vznikalo a proč to vznikalo, co se tehdy stalo a proč se to stalo očima tehdejších lidí, kteří nesli odpovědnost a kteří rozhodovali, je velmi obtížné. Neumí to obvykle ani prostí lidé, ani studovaní historici a právníci, ani politici. A tak transfer Němců i dnes někteří čeští autoři a historici nazývají „mokvající ranou na vlastní minulosti“, opatření vůči Němcům a kolaborantům je nazýváno „kolektivní mstou“ a „kolektivním bezprávím“, termín „odsun“ je nahrazován termínem „vyhnání“. V tomto smyslu je zdůrazňováno naše „pokulhávání“ za Evropou a jako skutečné dopady druhé světové války jsou spíše prezentovány případy újmy na straně Němců na jejím konci než utrpení a osobní tragedie těch, kteří pod Němci během války skutečně trpěli.

Tak jako byla samotná válka obdobím mimořádným a s ničím nesouměřitelným, mělo nutně stejný či alespoň podobný charakter i období těsně po ní. Tak jako český národ nezavinil a nevyprovokoval válku, nezavinil a nevyprovokoval ani to, co se dělo těsně po ní. Kausalita tohoto vztahu je možná příliš přímočará, ale jasná. Bez války by nebyl ani odsun, ani to, co mu v českém pohraničí předcházelo. Bez války by se patrně ani neuvolnily v některých našich lidech ty síly zla, které je vedly k páchání skutků, které bychom dnes zcela logicky klasifikovali jako hrdelní zločiny. A tak lze v podstatě připustit onen známý výrok hodnotící toto období ve smyslu „revolučně, nikoli po právu“ a pouze ho parafrázovat ve smyslu „revolučně, nikoli podle dnešního práva“. Ale ta první část tohoto výroku, ta rychlá, zásadní, a tedy i revoluční změna, byla naprosto nezbytná a nutná a to, že se neobešla bez té druhé části, tedy bez vybočení z obvyklých mantinelů dnes běžného právního režimu, nelze vytrhovat z kontextu. Dnes by nikdo zabití odzbrojeného nepřítele nebo civilisty či jiné vážné delikty pardonovat nemohl. Tehdy stále ještě doznívala válka. Tyto věci se prakticky nevyšetřovaly a neřešily.

Prozatímní národní shromáždění pak schválilo v květnu 1946 zákon č.115/46 Sb. o právnosti jednání souvisejícího s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, tedy jakýsi generální pardon pro „jinak podle platných předpisů trestné jednání“. Tento zákon specifikoval institut beztrestnosti i u takových jednání, které měly charakter „spravedlivé odplaty za činy okupantů“. Zkrátka mimořádná doba a mimořádné, za jiných okolností i značně kontroverzní zákony. Revoluční legislativa. Emanuel Mandler označuje zákon č.115 za zákon „mimořádně trapný“. Trapnost bych v tom ale neviděl, navíc to je termín pro právní praxi poněkud neobvyklý. V každém případě to byl zákon, který nemá žádné srovnání a jeho znění je natolik vágní, že se stal ve své době jistě zdrojem mnoha a mnoha účelových přístupů k jeho uplatňování. Stalo se.

Není a nebude to jednoduché. Snadné nebude ani dát jednotný pokyn, jak na školách toto období vykládat a prezentovat. Ani tady nemáme zatím jasno a učitelům to vůbec nezávidím. V žádném případě bychom ale neměli dopustit sudetoněmecký výklad tohoto období. Sudetští Němci by neměli, byť zprostředkovaně, říkat našim dětem, jak to podle nich v roce 45 bylo či mělo být.

Benešovy dekrety budou ještě hodně dlouho předmětem diskuzí a sporů. Některé z nich již z hlediska účelu negoval sám čas. Jsou ale nedílnou součástí naší právní historie. Zasaďme se o to, aby ta „nedílnost“ zůstala zachována. Nedopusťme, aby se do nich zasahovalo. Apelujme na naše stávající či budoucí europoslance, aby se tvrdě postavili proti jakýmkoli snahám svého kolegy Berndta Posselta a dalších o přepisování dějin a diktování pro ně přijatelného výkladu. Nenechme si vnutit tezi, že to od nás moderní Evropa očekává. Očekává to od nás jen Sudetoněmecké krajanské sdružení.

Jsme suverénní stát a naše dějiny patří v prvé řadě nám a našim potomkům.