V neděli jsem zhlédl film ostravského televizního studia Boží duha. Docela jsem se na toto dílo těšil. Režíroval ho Jiří Svoboda. Mám stále v paměti silný zážitek z jeho filmu Zánik samoty Berhof a o legitimitě jeho posouzení poválečného období jsem dosud neměl důvod pochybovat. Mýlil jsem se. Dnes mám totiž pocit, že stáří je skutečně zákeřná a nevyléčitelná choroba. To, co J. Svoboda natočil, se bohužel nedá klasifikovat jinak než jako výsměch tomuto národu a výsměch jeho historii. Po zhlédnutí prvních pasáží filmu jsem se několikrát nedůvěřivě díval do programu, zda to skutečně natočil on, a pak jsem si všiml, že to vlastně je TA Boží duha, kterou napsal Jaroslav Durych. Od té chvíle mi to bylo poněkud jasnější. Protože jsem měl v mládí své patrně nekritické období, četl jsem to. Možná proto, že to bylo obtížně dostupné. Na tu knihu jsem ale velmi rychle zapomněl. Právě tak na jméno a dílo pana Durycha.

Jaroslav Durych byl nesporně nadaný spisovatel, básník a dramatik. Měl ale jednu vadu na kráse a na svém vlasteneckém profilu. Jako člověk výrazně duchovního zaměření, církevní teoretik a jeden ze zakladatelů literárního katolicizmu pokládal v českých dějinách za jejich nejlepší část dobu pobělohorskou, kterou chápal jako proces národního osvobození. Byl velkým obdivovatelem fašistické Itálie a frankistického Španělska. Z těchto základních pozic byl pochopitelně velkým nepřítelem Karla Čapka a také jedním z jeho pronásledovatelů na konci třicátých let. Zkrátka více než kompetentní osoba vhodná k výkladu českých dějin a jejich uzlových historických událostí. Dalo by se samozřejmě říci, že tehdy v podstatě jen svobodně vyjádřil a napsal svůj skutečný názor na tento národ a také svůj niterný vztah k tomu, co se zejména v českém pohraničí dělo těsně po válce. Budiž mu to přáno.

Jiří Svoboda ale jeho dílo dotvořil, bezvýhradně přistoupil na jeho snahu o vyvolání národního pocitu viny a díky svým vysokým profesionálním schopnostem dokázal Durychův popis jedné ze situací v rozvráceném pohraničí zobecnit a udělat z ní kategorický odsudek české národní povahy. Navíc se, přestože si to sám možná ani neuvědomil, postavil na stranu tvrdých kritiků poválečného odsunu Němců, na stranu lidí ze sudetoněmeckých uskupení. Jeho film není objektivní posouzení toho, co se dělo. Vyznívá pouze jako tvrdé a jednostranné odsouzení českého národa.

Dlužno podotknout, že se v pohraničí takové věci také děly. Vedle milionů slušných českých lidí, kteří chtěli po válce konečně klidně žít a klidně pracovat, se jako v každé revoluci našli aktivní gauneři, kteří se za protektorátu krčili v nějakém koutku a po odchodu německých jednotek a německé státní správy šli dělat s puškou v ruce a ohněm v srdci v pohraničí národní revoluci. Pochopitelně podle svých představ. Chtěli být všemocní a povýšení, jak to viděli během války u Němců. Chtěli být krutí a nemilosrdní a rozhodovat o lidských životech, jak to na konci války viděli u jednotek SS v Praze a jiných místech. Oni se v drtivé většině nemstili. Chtěli si jen alespoň na chvilku zahrát na Němce. Byli to primitivové, které by dobře fungující státní aparát jistě velmi rychle pacifikoval. Ten státní aparát ale totálně chyběl. Kdo ho ale na konci třicátých let zničil a rozvrátil? Právě ti bohabojní a disciplinovaní sudetští Němci. Ti nešťastní a bezmocní starci, muži a ženy, jak je režizér Svoboda tak pregnantně ztvárnil.

Měl to pan Svoboda skutečně zapotřebí? Musel opravdu jako námět pro svoji svébytnou filmařinu použít právě dílo nesporného apologeta všeho německého? Mystika, který chtěl za každou cenu razantně odlišit duchovně a křesťansky založené Němce od českých neznabohů?

Chvílemi mne trápí logická otázka, kdo asi tento film financoval. Napadá mne několik známých jmen i několik možných názvů různých institucí. Nechci být nespravedlivý a asi je mé podezření liché, ale jsem především Čech a dějiny podle pana Durycha nebo Svobody zkrátka nejsou mými dějinami.

V době, kdy jsou u nás šmahem vydávána díla zahraničních autorů, která vyznívají jako obhajoba Hitlerovy éry v Německu, je tento umělecký počin velmi nebezpečný. Naše mladá generace bude jednou chápat české dějiny především podle těchto v hlavním vysílacím čase prezentovaných filmových výtvorů či dostupných literárních děl. Lidí, kteří skutečně prožili válku a poválečné období, pochopitelně ubývá a za chvíli nebude nikdo, kdo by řekl, jak to opravdu bylo.

Jeden filozof shodou okolností německého (presněji řečeno pruského) původu kdysi řekl, že národ, který dokáže plivat na svoji historii, nemá právo ani na svoji budoucnost. Stáváme se my tím národem?

Je toto opravdu ta správná cesta k česko-německému usmíření? Musí náš národ nezbytně projít nějakým obdobím sebemrskačství a pokání? Před kým? Před Němci?

No to snad ne.