Nikoli T.G.M., ale Edvard Beneš byl v mládí mým novodobým idolem. Masaryka, velkého Prezidenta-Osvoboditele, jsem si přirozeně vážil, ale připadal mi nadpozemsky vzdálený, téměř posvátně imaginární. Beneš mi byl lidsky bližší. Ač také státnického formátu, přece jenom se mi zdál být víc jedním z nás. Ve virtuální fantazii mladého teenagera jsem si představoval, že jsem jeho přítelem a kdykoli mě okolnosti donutily sledovat komunistické filmy, v nichž byl ztvárněn, patřily mu mé upřímné sympatie. A byl jsem na to náležitě hrdý. Jenomže ... dávno už je všechno jinak.

Důvodem mé bezmezné oddanosti dr. Benešovi byly jeho zásluhy o vznik samostatného Československa. Jeho gloriola však začala povážlivě blednout, jakmile jsem se dostal k životopisu „Prezidenta - Budovatele“ a měl možnost seznámit se s jeho meziválečnými politickými názory. Pokud šlo o analýzu vývoje v nacistickému Německu, neměl jsem proč mu nedůvěřovat – zde se po celý život vyznačoval po mém soudu správným úsudkem. Sotva jsem ale začal číst v jeho díle pasáže pojednávající o sovětském Rusku, nastal zlom. Se svým idolem jsem se musel vnitřně rozejít, protože jsem pochopil, že v názorech na Sovětský svaz, jeho systém a diktátora Stalina se tragicky mýlí. Ztráta iluzí byla bolestná, ale nezbytná – žít v omylu či přímo ve lži bylo v rozporu s českou myšlenkovou tradicí symbolicky vyjádřenou Husovým Pravda vítězí.

Když jsem studoval Benešovy válečné projevy vysílané z Londýna, pozastavoval jsem se nad přísnými slovy, jež adresoval do nacisty okupovaného protektorátu: kdo se nebude chovat statečně, podlehne malověrnosti a před nepřítelem ohne hřbet, nemůže po vítězství počítat s velkorysostí. Jakkoli bylo toto varování pochopitelné a snad i výchovné, přece jen jsem v něm postrádal alespoň náznak pokory či připuštění faktu, že do tak neskonale komplikované situace, jaká za okupace panovala, se prezident Hácha, protektorátní úřady a obyvatelstvo podrobené země dostalo také proto, že ani „benešovská“ garnitura se nezachovala dvakrát statečně a tváří v tvář přesile a nátlaku přijala hanebný mnichovský diktát. Uvažoval jsem takto: mohlo-li se před Mnichovem 1938 ve věci obrany republiky dělat alespoň něco, tak po 15. březnu 1939 byl manévrovací prostor nulový a zbýval jen ilegální odboj. Proč tedy od Benešova londýnského mikrofonu zněly tak tvrdé hrozby, když on sám měl „máslo na hlavě“?

Silná slova vyřčená do éteru a fatálně mylná Benešova představa, že Stalinovo Rusko se bude postupně demokratizovat, byla předzvěstí nové poválečné politiky, která v konečném důsledku znamenala národní pohromu. A ještě předtím odsouzení Jana A. Bati. Jenom emigrace (opět prokázala svoji užitečnost) zachránila jednu z legend světoznámého československého obuvnictví před patnácti lety žaláře za to, že se za války údajně odmítl otevřeně připojit k odboji. Už samotná formulace obvinění ukazuje na podivné poměry, jež tehdy ve vlasti panovaly. I kdyby nakrásně žaloba měla pravdu (víme, že tomu tak nebylo), v právním státě by to mohlo vést nanejvýš k morálnímu odsouzení takového člověka. Jak se ale obhajoba marně pokoušela doložit, J.A. Baťa odboj prokazatelně finančně podporoval – uváděny jsou částky v milionech dnešních dolarů. Navzdory tomu byl odsouzen a my se můžeme ptát, jak je to možné, když jak Beneš, tak Jan Masaryk museli o Baťově sponzorování odboje vědět? Odpověď: Šlo o politicky zmanipulovaný proces nikoli nepodobný těm, které zažilo Československo zakrátko ve velkém. S tím rozdílem, že v Baťově případu se nepsala 50. léta, ale rok 1947. A ve hře byl zájem zřejmě nejen komunistů získat zkonfiskovaný majetek firmy Baťa, dílo budované po desetiletí, bez náhrady.

Přestože letos 25. června pražský soud šedesát let starý verdikt nad J.A. Baťou zrušil – bylo impozantní vidět, jak před justiční stolicí oroduje za svého strýce Tomáš J. Baťa, další legenda této pozoruhodné rodiny, nelze se vyhnout otázce, jaký charakter měl režim panující u nás od osvobození do únorového komunistického ústavního puče 1948? Můžeme ještě hovořit o klasické demokracii prvorepublikového typu? Nikoli! Také proto ne, že nejen komunisté, ale ani Beneš nechtěl návrat ke „starým pořádkům“. Budoucnost spatřoval v „národně-demokratické revoluci“. Za tímto slovním spojením se neskrývalo nic jiného než zásadní okleštění demokracie, které mělo pro společnost tragické následky. Po definitivní porážce nacismu určoval poměry v zemi levicový, prosocialistický a extrémně prosovětský Košický vládní program. V českých zemích byly povoleny pouze čtyři politické strany (ani jedna pravicová), a protože vládnout mohly jedině v rámci takzvané Národní fronty, znamenalo to, že neexistovala reálná opozice, základ fungujícího demokratického systému. Čteme-li dnes Košický vládní program, sotva přehlédneme komunistický rukopis - a záměrům KSČ také dokonale vyhovoval. Např. v kapitole III se píše, že vzorem pro budování nových československých ozbrojených sil bude Rudá armáda, kapitola IV vyjadřuje přesvědčení, že s oporou Sovětského svazu bude navždy (později se uvádělo „na věčné časy“) zajištěna svoboda a bezpečnost republiky, kapitola XV nařizuje odstranit ze školních učebnic vše antisovětské a v novém učebním plánu postavit ruštinu na první místo. Začít říkat pravdu o skutečných poměrech v Rusku nejenže nebylo „v módě“, ale začalo být nebezpečné.

Silný obrat doleva otevřel cestu k masivnímu znárodňování v průmyslu, bankovnictví a potravinářství, zlikvidovány byly soukromé pojišťovny. Gottwald si mohl mnout ruce: levicoví demokraté dělali přesně to, co komunisté potřebovali. U toho všeho asistoval prezident Beneš, který se nakonec stal obětí vlastních mylných iluzí. Pohrdnutí možná nedokonalou, ale fungující masarykovskou demokracií a její nahrazení levicovým experimentem inspirovaným na Východě mělo už zakrátko přinést své nejtrpčí ovoce, novodobou dobu temna.

Toto vše mi prolétlo hlavou, když jsem přemýšlel o tom, jak mohlo dojít ke skandálnímu odsouzení Jana A. Bati, přestože existovaly důkazy v jeho prospěch. Odpověď zní: Protože v té době už byla Československá republika na poloviční cestě od demokracie k totalitě a spravedlnost a právo sloužilo účelově režimním zájmům, zájmům „národně-demokratické revoluce“. Baťova kauza vrhá nanejvýš podivné světlo na tehdejší poměry a podněcuje neblahé tušení: byl-li odsouzen Baťa jako veřejně známá osoba, dnes bychom řekli celebrita, ačkoli existovaly důkazy v jeho prospěch, kolik podobně obviněných lidí bylo potrestáno, případně popraveno a už se nedočkají spravedlnosti, protože jejich jméno přikryl prach bezvýznamnosti? Kolik postižených by si stejně jako J.A. Baťa zasloužilo zrušení rozsudku a obnovení procesu? A jestliže se děly takovéto přehmaty, opravdu jsme se v atmosféře vypjatého (a jistěže pochopitelného) antiněmectví nedopustili dalších křivd? Třeba na Židech, vracejících se z koncentračních táborů, jenom proto, že mluvili německy? A nedocházelo při procesech podobných Baťovu namnoze k vyřizování starých účtů? Dobové prameny říkají, že ano. Kdo se tím ale kdy zabýval? Byli bez výjimky všichni soudci, kteří vynášeli verdikty nad lidmi považovanými za kolaboranty, natolik mravně bezúhonní, aby mohli ostatní posílat na dlouhá léta do žaláře či na šibenici s čistým svědomím? Jakou roli v tom všem hrála „správná“ stranická příslušnost? Není tedy na místě v souvislosti se zrušením účelového rozsudku nad Baťou kriticky přehodnotit celé období 1945-1948?

Za sebe mohu říci jediné. Potvrdí-li nové řízení to, co většina z nás tuší, že odsouzení J.A. Bati bylo hanebným justičním omylem, tak vzhledem k tomu, že se tak dělo za tichého souhlasu tehdejších mocných v čele s Edvardem Benešem, bude to znamenat smrtící ránu do vazu nepatrného zbytku iluzí, který jsem o předúnorovém režimu ještě měl. Pokud si pamatuji, naposledy jsem něco tak tísnivého zažil 21. srpna 1968.

P. S. Jan A. Baťa, když se dozvěděl o rozsudku, v dopise z Brazílie napsal: „Odsoudili jste mne za podivnou vinu. Podle zpráv mých obhájců rozsudek říká toto: J.A. Baťa se odsuzuje, že se veřejně neprohlásil stoupencem zahraniční vlády za války. Kdo z vás, vážení soudcové z povolání i z lidu, se za války veřejně prohlásil za stoupence zahraniční vlády? Ti z vás, kdo jste žili ve vlasti, v protektorátě, máte za to, že to po vás nikdo ani chtít nemohl. Můžete namítnout, že já jsem v protektorátě nežil. Avšak právě jako vy, měl jsem ve vlasti desítky příbuzných, tucty osobních přátel a na padesát tisíc spolupracovníků ...“

Slova, jimž každý, komu bylo souzeno žít v totalitě, nemůže nerozumět.

(Článek byl psán pro torontský Nový domov)

Stejskal.estranky.cz