23. září 1938 vyhlášena v Československé republice všeobecná mobilizace, přihlásil se ihned dobrovolně do armády osmnáctiletý Josef Bierský (1920-1944), slevač, rodák z obce Lubno (od roku 1975 místní část Frýdlantu nad Ostravicí). Byl nejmladším ze čtyř dětí Jana Bierského a jeho ženy Barbory. Děti vychovávali k lásce vlasti a Josef nakonec o pár měsíců později vojenskou službu nastoupil. Později přešel přes Polsko na západní frontu, bojoval ve Francii a poté doputoval až do Anglie. Pochopitelně, že jako voják.

Když dostal kapitán Josef Otisk od londýnského centra československého odboje úkol vytvořit zvláštní výsadek s krycím názvem Hora pro budoucí operaci Wolfram, věděl, že místem jejich operací budou Beskydy, potažmo Ostravsko. Proto si vyžádal i ty, kteří znali místní poměry. Byli to především Josef Bierský, rodák z Lubna, Vladimír Řezníček, rodák z Kunčic pod Ondřejníkem (zástupce velitele) a Robert Matula, rodák z Radvanic u Ostravy. Dalšími členy mimo velitele Josefa Otiska, rodáka z Líšně, byli Josef Černota, rodák ze Staré Břeclavi, a Karel Svoboda, rodák ze Slaného.

30

13. září 1944 před půlnocí měla být skupina vysazena na Gruni nedaleko Lysé Hory. Ani při druhém přeletu se Bowserovi, kapitánu letadla Handley Page Halifax, nepodařilo najít zamýšlené místo, proto museli improvizovat. Z letadla vyskočili po trojicích, které se snesly do oblasti Nytrová–Kotly. První začátky skupiny byly velice komplikované. Němci zatkli telegrafistu Karla Svobodu, který několik dní bloudil, avšak za pár dní se na náhradním shromáždišti sešli ostatní členové skupiny.

Proto je také v oblasti Morávky instalována 14 km dlouhá naučná stezka „Wolfram“, která obsahuje celkem pět tabulí s popisem historie činnosti těchto mladých odvážných mužů. Začíná na parkovišti Morávka−Lipové a končí u Kolářovy chaty na Slavíči.

V roce 2006 vybudoval Vlastenecký klub v Čeladné Podolánkách naučnou stezku Wolfram II, věnovanou této skupině. Stezka začíná u horského hotelu Srdce Beskyd a měří necelých 6 km.

Členové skupiny Wolfram stále potřebovali další plánovaný materiál, zejména pak radiostanici. Za velké pomoci místních občanů a dalších partyzánských oddílů vybudovali slušnou síť kontaktů (informátorů a spolupracovníků), avšak postrádali spojení s Londýnem. Nabízela se různá řešení, a když šel 17. října 1944 rotmistr Josef Bielecký na dohodnutou schůzku se zástupcem odbojové organizace Rada tří, došlo k tragické události. Josefa Bieleckého doprovázel Stanislav Kotačka, pozdější konfident gestapa, který se vetřel k partyzánům, což nikdo netušil. Pod vrcholem Smrku Josef Bieleckého zákeřně zastřelil a oloupil.

V dalších dnech pak následovaly velmi masivní protipartyzánské akce (Tetřev) a velitel Josef Otisk rozhodl, že se Wolfram přesune do blízkosti jeho bydliště v Líšni u Brna, kde to dobře znal a měl jisté zázemí. Ani tento jejich přesun nebyl jednoduchý – cestou se například museli dočasně ukrýt v prázdném holubníku u rodičů Vladimíra Řezníčka v Kunčicích pod Ondřejníkem. Gestapo chodilo jen pár metrů kolem.

Přínos členů Wolframu a jejich činnost v Beskydech a později na Brněnsku, kam se šťastně nakonec dostali, byl významnou součástí protifašistického odboje v posledním roce druhé války. Krutou daní byla smrt jejich skvělého druha Josefa Bierského. O těchto událostech vyšla řada knih, avšak památku muže, který našel smrt na hoře Smrk (nejdříve tam byl i pochován, má tam také pomníček), je třeba ctít navždy. 29. září 1945 byly ostatky Josefa Bierského z lesního hrobu vyzvednuty a byl pohřben s vojenskými poctami na hřbitově v Borové. Několik dní předtím byl povýšen in memoriam do hodnosti poručíka a vyznamenán Československým válečným křížem a medailemi Za chrabrost a Za zásluhy.

Rovněž tak je třeba mít navždy na paměti, že v celých Beskydech byla řada místních občanů, kteří se nebáli nasazovat své životy a pomáhat velice aktivně a účinně partyzánským a odbojovým skupinám v boji proti fašismu. Mnozí také tomuto boji obětovali to nejcennější, co měli. Své životy. Muži, ženy i jejich děti.

Vrah Kotačka po válce nejprve utekl do Rakouska, byl však dopaden a v Brně v roce 1946 odsouzen k trestu smrti.

Hned v prvních dnech po válce stál Vladimír Řezníček před velice přetěžkým úkolem. Odejel do Lubna a rodině Josefa Bierského musel vyprávět o jedněch z nejtěžších chvil ze života jeho i dalších kamarádů skupiny Wolfram. Nikdo z Bierského nejbližších totiž ani nevěděl, že se Josef od 13. září 1944 pohyboval tak blízko rodného domu. A pochopitelně také nic o tom, že nedaleko odtud položil svůj mladý život za vlast. Války jsou vždy kruté. Mnoho rodných domů zůstane po nich prázdných. Ne tak by se mělo dít v našich myslích. Vzpomínejme s úctou a s pokorou.

A jaké byly osudy ostatních pěti členů Wolframu? Je třeba je také alespoň stručně popsat, vždyť byli také „lidmi z Beskyd“.

J osef Otisk (1911−1986, na snímku vlevo), příslušník československé armády od roku 1934, musel po válce z armády odejít. Až do důchodu pracoval jako zeměměřič v Brně. V roce 1990 byl (in memoriam) povýšen do hodnosti plukovníka. Byl vyznamenán dvěma Českými válečnými kříži 1939 a řadou medailí.

Vladimír Řezníček (1919−2001) po válce krátce učil na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě, později byl vychovatelem na učilišti v Šumperku. Po roce 1949 jako „nespolehlivý živel“ pracoval v kamenolomu na Hukvaldech a v Tatře Kopřivnice. Byl vyznamenán dvěma Českými válečnými kříži 1939 a řadou medailí.

Josef Černota (1916−2001) odešel po válce učit do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Po roce 1949 musel odejít z armády, pracoval jako traktorista v JZD v Mimoni. Byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1939 a řadou dalších medailí.

Karel Svoboda (1912−1982) byl čtyři dny po výsadku dopaden německým pátracím oddílem, byl přinucen k vydání radiostanice, avšak vytvořit falešné spojení s Londýnem pod dohledem gestapa odmítl. Jeho výslechy byly bezvýsledné, nic neprozradil. Byl poslán do koncentračního tábora Flossenburg, kde se dočkal konce války. Po válce byl také vyznamenán jako jeho kolegové, v listopadu 1945 odešel z armády a pracoval jako telegrafista na ministerstvu zahraničních věcí v Praze. Koncem roku 1948 byl z této funkce propuštěn a do konce života sledován StB. Pracoval jako pozorovatel na meteorologické stanici v Praze−Ruzyni.

Robert Matula (1919–2012) byl v srpnu 1945 povýšen do hodnosti poručíka, v září za ním přijela jeho anglická manželka Violet Catherine s dcerou Natashou Margarethou. Koncem roku byl převelen do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě, avšak pro zdravotní potíže požádal o propuštění z armády. Situace v roce 1948 byla pro něj velice nezdravá (nesouhlasil s novými poměry v armádě a byl postaven před vojenský soud, který mu ovšem nic neprokázal), takže nejprve poslal do Anglie manželku s dcerou a v březnu 1948 přešel poblíž Železné Rudy s odjištěnou pistolí ilegálně hranice. Žil v Anglii a v roce 1958 se s celou rodinou přestěhovali do Kanady, kde pracoval až do důchodu v dělnických profesích. Po válce obdržel řadu československých i zahraničních vyznamenání. Posléze v říjnu 1990 byl povýšen na podplukovníka ve výslužbě, v roce 1997 na plukovníka a v roce 2009 ho prezident republiky jmenoval brigádním generálem ve výslužbě.