Starý muž se toho dubnového rána cítil o mnoho lépe. Skromně posnídal a nechal si zavolat svého tajemníka. Na papírku měl napsané názvy knih, které hodlal číst či studovat. Nebylo to nic neobvyklého. Celý život studoval, učil jiné a sám se každodenně vzdělával.

„Ty Bultmannovy knihy, Die Erforschung der Synoptischen Evangelien a Die Geschichte der Synoptischen Tradition, ty najdete v mé knihovně. A toho dalšího titulu Paula Feina s názvem Einleitung in das Neue Testament se prosím nelekejte, chci si pouze něco ověřit.

Další knihu mi budete muset ovšem sehnat, což nebude v Praze zřejmě problém. Vyšla loni v Basileji od Franze Krause pod názvem Weg und Welt des Goetheanisten Johannes Evangelista Purkyně. Jsem zvědav, co ten Krause na Purkyněho vytáhl, i když Šalda ve svém Zápisníku tuto knihu hodnotí velice příznivě.

Ostatní dvě knihy najdete také v mé knihovně. Najít Pekařovy Dějiny československé nebude problém, ty mám vpředu, ale někde v hloubi jsou zastrčeny Vzpomínky jednoho valašského básníka. Josef Kalus se jmenoval a nějak mě napadlo, že bych si ho měl znovu přečíst. Ani nevím proč...“

Proč tento výčet knih?

Monografie brněnského antropozofa Franze Krause, prokazující podle tehdejší recenze F. X. Šaldy, že Purkyně nebyl zdaleka pouhým biologickým badatelem, ale především také (snad vlivem Goethovým) znamenitým filozofem se snahou „pochopit vnější svět, přírodu z jednotného stanoviska“. To, co o něm kdysi počátkem století napsal biolog a vitalistický filozof Emanuel Rádl, starého pána zaujalo již jenom proto, že on sám byl E. Rádlem v podobné souvislosti s Purkyněm dávno již citován. Byl tedy velice zvědav na Krausovu práci.

Knihy protestantských teologů Rudolfa Bultmanna a Paula Feine, které si starý pán vyžádal, se týkaly především jejich netradičního pojetí Nového zákona. Oba teologové zastávali názor, že člověk nemůže chtít, aby mu vírou v Boha byly jednorázově odpuštěny jeho hříchy. Jeho postoj ve víře se musí projevovat neustále v každé životní situaci. Tak vykládali oba autoři Nový zákon a ve chvílích, kdy přichází čas k bilancování, bylo dobré si myšlenky obou teologů osvěžit.

Byl čas k bilancování? Ještě koncem srpna se starý pán cítil výborně. První záříjový den poobědval s několika přáteli, mezi nimiž byl ústecký průmyslník Schicht, vdova po zlínském podnikateli Marie Baťová a dávný přítel dr. Jaroslav Císař. S ním pak odjel i na společnou projížďku kočárem. Nikdo netušil, že již v noci přijde první krize.

Pekařovy Dějiny československé, které vyšly poprvé v roce 1921 jako přepracovaná učebnice pro školy, měl starý muž prostudovány dávno již. S Josefem Pekařem se leckdy přeli, avšak jejich spory byly naplněny důstojenstvím a pochopením. Nerad, avšak s úctou k jeho úsudkům, dal starý muž Pekařovi několikrát za pravdu. Snad se s ním chtěl alespoň takto na dálku znovu setkat.

Poslední knihou, o níž se zmiňujeme, je vzpomínková knížečka Josefa Kalusa. Proč ona? Učitel Josef Kalus, rodák z Frenštátu pod Radhoštěm, byl výrazným básníkem svého kraje, tedy Valašska. Ne nadarmo získal přezdívku „Valašský slavík“. A k Valašsku měl náš muž velmi vřelý vztah z dob minulých. Avšak to by bylo dost málo na vysvětlení, snad své by mohla hrát i generační spřízněnost, oba byli téměř stejně staří. Navíc, a to se málo ví, se oba v minulosti setkali. Kalusův přítel, učitel, spisovatel a propagátor česko-slovenských vztahů Karel Kálal (a také přítel starého muže) ho kdysi vylákal na vlastivědný výlet do Bystričky pod Velkou Lúkou nedaleko Turčanského Sv. Martina. Tam se poprvé s básníkem Kalusem viděli, avšak bylo to pro něj jedno z mnoha stovek setkání, jakkoli Josef Kalus o něm v uvedených Vzpomínkách píše.

Ty vyšly až na jaře roku 1936, nákladem edice „Valašsko“ v Přerově, po předchozím otiskování v románové příloze Moravskoslezského deníku v Moravské Ostravě, péčí spisovatele Vojtěcha Martínka. Graficky se na vydání podíleli akademická malířka Marie Parmová – Knězková a sochař Jan Knebl. Jejich druhá část vyšla dokonce až na jaře 1937.

Jak se tedy ona kniha dostala hned po vyjití do knihovny starého muže? To se zřejmě již nikdy nedozvíme.

První krize přišla v noci 1. září a v noci 14. září (píše se v lékařské zprávě) ve tři hodiny dvacet devět minut ustala činnost srdeční. Později o tom napíše Jaroslav Seifert nezapomenutelné verše „To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě“.

Pročež byl tento úkol svěřen dr. Antonínu Schenkovi, dr. Františku Škarvanovi, zdravotní sestře Miluši Kapsové a komorníku Bohumilu Příhodovi.Paní Olga Revilliodová si přála, aby všechny předměty a knihy, jež jejího zesnulého otce v posledním období života obklopovaly, píše ve svých vzpomínkách dr. Antonín Schenk, byly seznamenány. Vedlo ji k tomu přesvědčení, že prostředí, ve kterém její otec žil, bylo také odleskem jeho osobnosti.

A tak se k nám dostal podrobný popis bytu onoho starého muže, našeho prvního prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka.

V popisu bytu v oddílu SALONEK se doslova píše:

U východní stěny, vedle dveří do jídelny, stojí příruční stolek s postranními sklápěcími částmi. Na stolku leží sedm knih. Vyžádal si je v dubnu a v květnu 1937 pan prezident. Jako třetí je uvedena kniha Kalus, Josef, VZPOMÍNKY. Z jinošských let, vzpomínky starobělské.

Josef Kalus ve svých Vzpomínkách napsal ve stati „U profesora T. G. Masaryka“ (z roku 1903) následující: Odnášeli jsme si z návštěvy mnohé různé dojmy, ale všecky pěkně a čistě zladěné. Na mne hluboce zapůsobilo Masarykovo prosté chování v jednání a řeči. „Každá pravá velikost libuje si v prostotě“, pronesl jsem cestou, „toť velikosti neklamná známka“. Od té doby jsem již profesora Masaryka nespatřil, až v roce 1924, když jako prezident přejel ve vlaku kolem Čeladné velmi volně; stál jsem blízko nástupiště se svými žáky. Muž, který se z okna díval, nezměnil nic ve výrazu tváře, ač byl v celém národě nastolen na první místo a zase pomyslil jsem si: „Pravá velikost“.

Básník, který odešel z tohoto světa o něco dříve, jedenáctého prosince 1934, nemohl tušit, že jeho Vzpomínky budou mezi několika knihami „posledního čtení vzdělaného demokrata.“ Svědčí to nejen o velikosti básníkově, ale také i o velikosti čtenářově. Ať jsou tedy prosím výše uvedené řádky také příspěvkem k našim současným diskusím prezidentským. To snad především.