Za květnového povstání bojovaly u nás proti Němcům armády mnohých národů. Komu dalšímu postavit pomník?

V dobách nedávno minulých vyvolávalo senzaci už jen pomyšlení, že naši vlast osvobodila nejen udatná sovětská armáda, ale i armáda USA. Ani letos ale nenazrál čas, aby se mluvilo o tom, že nás osvobodily i armády dalších států. Navíc zmiňme, že kromě Plzně se americká armáda dotkla i Českých Budějovic - osvobození města ale nechali Sovětům. O vlasovcích, kteří byli dřív zamlčovanou senzací, se mluvilo už po sametové revoluci. Nechápu, proč je teď kolem toho znovu takový povyk. Podivme se raději nad tím, že nebyli jedinou cizineckou jednotkou, která přeběhla od Němců k českým povstalcům.

Neznámí osvoboditelé z Rumunska a Polska

Kromě Sovětů a Američanů se na osvobození podíleli i Rumuni a Poláci. V případě Rumunů to byl výsledek poněkud vychytralé politiky, kdy tento náš bývalý spojenec nejprve přešel k Němcům a když to s nimi začalo vypadat špatně, vyvolali v srpnu 1944 převrat a přešli na stranu SSSR. Společně s 2. UF maršála Malinovského pak putovala rumunská královská armáda na Slovensko a odtamtud potom přes Moravu až na Vysočinu. Došli až do Humpolce. Rumuni měli sice hlavně koně, ale kromě toho měli i tankovou armádu, která putovala přes Moravu do Tábora v jižních Čechách.

Po celou dobu ovšem podléhali sovětskému velení a bojovali jako součást 2. UF. K domácímu obyvatelstvu se prý nechovali moc dobře a ti na ně nevzpomínají v dobrém. Zda mají pomník v Humpolci, nevím, ale v Brně je pohřebiště 1569 rumunských vojáků na Ústředním hřbitově. Kdysi se uvažovalo o stavbě pomníku, ale nevím, jestli ho zrealizovali.

Poláci k nám přišli ze severu, z Německa. Byla to tzv. 2. polská armáda, která byla vytvořena hlavně z rekrutů ze sovětského záboru. Patřili k nim i zbytky nekomunistické Zemské armády a také polští komunisté. Do čela byl Sověty postaven komunista Karol Swierczewski, který se ale vojensky příliš nevyznamenal. V Lužici umožnil Němcům dosáhnout na samém konci války, v dubnu 1945, posledního vítězství, když se jim podařilo tankovým útokem dobýt zpět Bautzen/Budyšín. Při bojích v Lužici padla většina polské armády, takže do Čech postoupil jen skromný zbytek. I oni podléhali sovětskému velení, bojovali jako součást 1. UF maršála Koněva, a jelikož i oni měli jen omezené úkoly, směli dojít nejdále do Mělníka. Na Prahu táhnout nesměli, ale jednomu tankovému oddílu, který ztratil spojení, se podařilo dojet přes Líbeznice až do Ďáblic u Prahy (součástí Prahy je až od 1968). Už to vidím: starosta Miloš Růžička by měl postavit pomník „prvnímu polskému tanku-osvoboditeli“ a pak jet do ruské televize sprostě urážet Rudou armádu! Je zvláštní, že to ještě neudělal, místo zahraniční politiky se stará o urbanismus...

Přeběhlí Maďaři a Rakušané

Také vlasovci měli méně známé paralely. Na samém konci války, 8. 5. 1945, se partyzánům na Vysočině podařilo zaskočit nebo přesvědčit oddíly maďarských vojáků, kteří následně přešli na jejich stranu a zahájili boj s Němci. Bylo to u Kaměniček (dnes Pardubický kraj). Šlo o celé dvě střelecké divize, 26 000 mužů, tedy více, než měli vlasovci. Pomohli aspoň ochránit region před ustupujícími frontovými oddíly. Nicméně podle jiných zpráv se maďarské divize rozpadly a k partyzánům přešla jen část. Partyzáni převzali hlavně jejich zbraně.

A konečně tady je ještě kuriózní případ z vojenského letiště v Hradci Králové. V těžké okamžiky 7. 5. 1945 se zde vzbouřili rakouští příslušníci Wehrmachtu a zabránili letadlům ve startech proti českým povstalcům. Poté, co odtud vzlétly bombardéry, aby 7. 5. pokropily vzbouřené Holice u Pardubic, došlo Rakušanům, že Němci hodlají prolévat krev až do konce. S pomocí ručních granátů, seker a kladiv začali ničit letadla, aby už nemohla startovat k novým útokům. Jejich zásah byl účinný a další lety nacisté skutečně neprovedli. Pomník určitě nemají a ČT o nich dokument nenatočí. Leda by to bylo tajemné, nebo krvavé.