20. března roku 1875 požádal zahradník v Určicích Josef Konšel (8. 3. 1843 - 11. 11. 1913) svého přítele, domkaře Martina Lošťáka, aby on i jeho žena Josefa se stali kmotry jeho prvorozeného syna, který dostal den poté při křtu jméno po tatínkovi a po kmotře - Josef. Tehdy pochopitelně nemohl nikdo z nich tušit, že přišel na svět človíček, který jako dospělý o hodně předběhne svoji dobu.

Josef Konšel byl svým učitelem v obecné škole doporučen k dalšímu studiu. Maturoval na piaristickém gymnáziu v Kroměříži (1893) a posléze následovalo bohoslovecké studium v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen 1. srpna 1897 a svoji první mši odsloužil o čtrnáct dní později v rodné obci. Poté sloužil ve Slezsku (v Lichnově a ve Vítkově).

Tehdejší olomoucký arcibiskup Theodor Kohn (1845-1915) dával do pořádku arcidiecézní hospodaření, do něhož patřilo značně rozsáhlé lesní hospodářství. Nabídl mladému knězi, aby získal zdělání na lesnické fakultě zemědělské univerzity ve Vídni s tím, že bude jeho služeb třeba při spravování arcibiskupských lesů. Arcibiskup Kohn pochopitelně nemohl tušit, jak skvělý to byl návrh.

V roce 1901 měl svět o jednoho lesního inženýra víc. Ovšem nikoli lecjakého. Během vídeňského studia na budoucího lesníka nejvíce zapůsobil jeho profesor Adolf Ritter von Guttenberg (18. října 1839 Tamsweg - 23. března 1917 Vídeň), jehož otec Johann Ritter von Guttenberg byl vedoucím odboru pro lesní hospodaření v Tamsweg (městys v rakouské spolkové zemi Salcburk). Adolf Guttenberg se s nadaným studentem velice sblížil. Mimochodem on sám vystudoval Vysokou školu lesnickou v Schemnitz. Dnes již nikoho nenapadne, že jde o dnešní Banskou Štiavnicu na Slovensku.

Jen malé odbočení. Marie Terezie již v roce 1770 projevila přání, aby se na zdejší báňské akademii vyučovalo i lesnictví. Pozdějším nařízením císaře Františka I. z roku 1807 zde byl zřízen Lesnický ústav a od roku 1846 nesla škola název Báňská a lesnická akademie, když v roce 1904 byla přejmenována na Vysokou školu báňskou a lesnickou.

Profesor a jeho student se shodli zejména v názorech na potřebnou ochranu lesů a přírody vůbec. Oba zastávali názor, že les má člověk pěstovat v souladu s ekologií a ekonomikou, i když používali jiný slovník, než ten dnešní. Na podzim 1901 nastoupil Josef Konšel na ředitelství arcibiskupských statků v Kroměříži, později byl jmenován lesmistrem a v roce 1919 jako lesní rada byl pověřen správou všech arcibiskupských lesů. Nutno říci, že se jednalo převážně o lesy v dnešních Beskydech (pro zajímavost šlo o rozlohu 30 000 hektarů). Těm věnoval Josef Konšel více než dvacet let života. V Beskydech zanechal nepřehlédnutelné stopy v podobně nových lesních chodníků a odvozních cest a silnic. Obohatil české lesnické názvosloví, týkající se nejen ekonomické činnosti, ale také prací geodetických, těžebních a zalesňovacích. Perfektně zorganizoval rozsáhlé lesní hospodářství a položil základy rozvoje lesnictví v Beskydech na desítky let dopředu.

A takto připraven kývl na podzim roku 1922 vedení Vysoké školy zemědělské v Brně, zřízené v roce 1919, a jal se přednášet zájemcům o lesnictví. V té době byl již uznávaným vědcem, praktikem i teoretikem. Od roku 1927 byl dvakrát děkanem Lesnické fakulty, v letech 1933-35 byl rektorem a prorektorem Vysoké školy zemědělské. Přednášel, publikoval, překládal a cestoval. Třicet let po své lesnické vídeňské promoci se rozhodl vydat český Naučný slovník lesnický. Pracoval na něm s kolektivem spolupracovníků osm let. Jen málo zemí na světě se v té době mohlo pochlubit tak skvěle a obsáhle zpracovanou encyklopedií lesa.

Josef Konšel vydal i řadu dalších odborných publikací, které jsou dodnes aktuální. Dokázal spojit odborné a praktické znalosti s nejnovějšími vědeckými poznatky. Stal se v Evropě pojmem a je dodnes považován za mimořádnou lesnickou osobnost. Jeho odborné a ekonomické závěry byly ve své době nadčasové a jeho morální přístup k lesnímu hospodářství (a nejen k němu) by mnohé dnešní „lesní hospodáře“ uvedl možná do velkých rozpaků. Byl také prvním, kdo přišel s teorií „trvale udržitelného hospodaření“ v našich lesích.

Většina návštěvníků Beskyd již více než sto let používá při výstupu na Pustevny a na Radhošť cestu, která se jmenuje Knížecí. Byla postavena v letech 1910-1911 na náklady olomouckého arcibiskupství. Vznikla tak šest kilometrů dlouhá, krásná horská silnice, po které kdysi dávno jezdily až na Pustevny dostavníky tažené koňmi. Stála tehdy 40 000 korun a dozor nad její výstavbou měl P. Ing. Josef Konšel. Téměř na jejím začátku mu v roce 2000 postavily Lesy ČR malý obelisk s pamětní deskou. Na Knížecí cestě nechala Pohorská jednota Radhošť umístit i desku, připomínající, že o výstavbu této cesty se rovněž zasloužil arcibiskup Bauer. Deska občas zarůstá travou, ale nelze ji nevidět. Až půjdete po této nejznámější cestě lesní, zastavte se u ní a vzpomeňte mnohých, kteří nám zanechali tak krásná díla, jako je například tato Knížecí cesta.

NA PAMĚŤ JEHO KNÍŽECÍ ARCIBISKUPSKÉ MILOSTIM EXCELENCE FRANT. SAL. BAUERA, KNÍŽETE ARCIBISKUPA OLOMOUCKÉHO, JEHOŽ PŘÍZNÍ PŘEDEVŠÍM, TATO CESTA V L.1910-11 BYLA ZŘÍZENA A POVZNESENÍ TURISTIKY NA MOR. VALAŠSKU VĚNOVÁNA. OBROĎ BŮH!

POHORSKÁ JEDNOTA RADHOŠŤ VE FRENŠTÁTĚ.

Dokončena po dvouleté práci Knížecí turistická cesta z Velké Ráztoky na Pustevny. Náklad 40 000 K hradilo arcibiskupství, jehož územím cesta vede. Je dlouhá 6 km, vine se 8% vzestupem Mjaším a Mrduskami, vrchní dozor při stavbě měl Ing. P. Josef Konšel. Útulny pronajaty Jaroslavu Krejčímu, vrchnímu sklepníku na Pustevnách. Cesta Velkou Ráztokou upravena až ke kříži, přes převýšení 460 m