Finové se bránili…

Zahraničně politické důvody Beneše, které jej ke kapitulaci přiměly, nespočívaly jen v jeho vizi, že evropský konflikt bude pokračovat a my se jednou ocitneme na správné straně vítězů.

E. Beneš se obával zejména toho, že Hitlerem vykřikované obvinění, že ČSR je nástrojem bolševismu, se společnou válkou se SSSR potvrdí. Již tehdy věřil Stalinovi – jeho slibu tlumočeného mu vyslancem Alexandrovským (pozdější obětí Stalinových čistek), že SSSR půjde s námi proti Hitlerovi i bez Francie (bude prý stačit, když se obrátíme do Ženevy na Spojené národy). Nevěděl, že pozdější studie historiků prokáží, že Stalin ve skutečnosti neměl v úmyslu ČSR nijak pomoci a že ani nemohl, protože Polsko a Rumunsko by nesvolily k průchodu Rudé armády přes jejich území. Pokud by vůbec tedy k nějaké pomoci došlo, tak asi jako k takové, jaká byla poskytnuta mezinárodní levici ve španělské občanské válce. Obával se i této španělské varianty, jak tvrdili zejména komunističtí historici? Jistě, i to byla jedna z jeho možných úvah, nebyla ale určitě rozhodující. Stejně jako možnost, že by odpor Československa nevyprovokoval Francii a Anglii k vyhlášení války Německu, naopak, že západoevropští appeaseři dosáhnou toho, že armády Spojenců se přidají k Německu ve svaté válce proti bolševismu. Ale to nechme sporům historiků. Pro nás je rozhodující, že president Beneš uvažoval jen v politických dimenzích. V jiných neuměl. Ostatně činil tak celý život. Edvard Beneš byl totiž stroj na politiku. Autor se od vnuček presidenta Masaryka, Anny a Herberty, dcer syna T.G.M. Herberta Masaryka, dozvěděl, že Edvardu Benešovi chyběly některé, řekněme lidské nebo člověčí stránky osobnosti. Neuměl se napít alkoholu a rozveselit, neznal legraci, neuměl si hrát s dětmi, nedokázal si popovídat ani s nimi. A ženy? Tu měl celý život jen jednu a bohužel jí podléhal tak, že mnohá politická rozhodnutí činil pod jejím vlivem. Svědectví o jejím přímém vlivu máme sice jen z února 1948, kdy mu řekla: „A stane se něco, když podepíšeš?“ Je proto možné, že něco podobného se mohlo stát i v září 1938. Nebyl-li celým člověkem, neměl-li takové vlastnosti – jak by je potom mohl vůbec hájit? A z pohledu psychologa ? Dr. Beneš jednal ve stavu úzkosti, zdali se bál i o sebe, nevíme – ale jedno mu pro jeho rozhodování chybělo. Nebyl týmovým hráčem, v kruhu spolupracovníků vedl sáhodlouhé monology, ale skutečný tým poradců nikdy neměl. Měl jen tajemníky a vykonavatele, neměl ani opravdové přátele nebo kamarády a tíha obou jeho životních rozhodnutí ležela jen a jen na něm. Není divu, že v nich neobstál. Vnitřně se zhroutil, protože se mu zhroutil svět, ve který věřil. A mezi politiky většinou nejsou kamarádi. Není známo, že by se s někým poradil; byl krutě sám a doplatil na svůj kult prezidenta Budovatele. Nikdo ho nevyšetřoval, ale musel být introvertní osobnost a možná, že si z dětství nesl komplex, že se jako kluk nedokázal prát.

Ano, jeho politická vize vyšla, došlo ke světové válce a demokracie v ní zvítězily a my s nimi, ale prohrála duše národa, byla zničena jeho vůle k odporu a byla mu zlomena páteř. Ale jiné jeho předpovědi vyjít ani nemohly. Např. že by nás Němci válkou připravili o velkou část mužské populace (podobný projev ministra H. Vavrečky v rozhlase, s varováním, že národ utrpí strašné ztráty). Nemohli, Německo mělo velmi malou zásobu munice, což by mělo i negativní důsledek v případě konfliktu s čs. armádou. Ostatně ztráty, které bychom měli ve válce s Německem, jsme i tak utrpěli v důsledku odboje a bojů zahraniční armády a podle mínění odborníků by nepřevýšily ty první. Válku bychom asi prohráli, pokud by ji ovšem Němci dovedli do konce. Nevěřím, že by připravené, tzv. Osterovo spiknutí (generál Oster – zástupce admirála Canarise, šéfa Abwehru), které mělo vypuknout v případě útoku wehrmachtu na ČSR, bylo úspěšné. Vždyť i všechny pozdější atentáty na Hitlera byly neúspěšné. Věřím však tomu, že když se čtyřicetitisícová finská armáda dokázala bránit několik měsíců dvoumilionové Rudé armádě a přes částečnou ztrátu území uhájila svobodu a samostatnost Finska, tak by stejnou bojovou morálku předvedla armáda československá. Na rozdíl od armády finské byla výborně vyzbrojena.

Výzbroj

Jak to vlastně bylo s čsl. výzbrojí v porovnání s německou a jak silné byly obě armády? Jakou šanci vůbec měla čsl. armáda ve válce s wehrmachtem? O tom se již desetiletí vedou spory mezi vojenskými historiky a teoretiky, které komunistický režim poznamenal dehonestováním „buržoasní armády“ 1. republiky a jejího důstojnického sboru. A navíc falešnou legendou, že úspěšná obrana byla možná jen za pomoci SSSR. Zrada Francie a dezinteres Anglie tuto falešnou komunistickou legendu jen posílily. Při srovnávání výzbroje obou armád je třeba vzít v úvahu, že ČSR byla za první republiky nejúspěšnějším exportérem moderních vojenských zbraní do celého světa. Jejích několik zbrojovek (Škodovy závody v Plzni, Praga ve Vršovicích, Česká zbrojovka a.s. Praha, Jihočeská zbrojovka ve Strakonicích, Janečkova zbrojovka v Praze-Michli, Čs. zbrojovka a.s. Brno) tvořily československý zbrojní průmysl. Ten musel nejprve nahradit zastaralou výzbroj rakouské armády, kterou po vzniku republiky armáda převzala, a díky umu čsl. techniků a jejich patentů již ve 30. letech vyráběl nejmodernější zbraně pro vlastní armádu, ale i pro vývoz do řady evropských států včetně zámořských (Persie, Jugoslávie, Rumunsko, Peru, Švýcarsko, Švédsko, Velká Britanie a další). Lehké a těžké kulomety z brněnské zbrojovky, kanóny a houfnice ze Škodovky a lehké tanky z ČKD patřily ke světové špičce. Nešlo jen o kvalitu zbraní, ale i o logistiku (řečeno dnešní terminologií) – ČSR měla velké zásoby munice pro všechny vyráběné zbraně a palebné průměry pro kulomety, kanony a houfnice vysoce převažovaly německé.

Také byla odstraněna různorodost výzbroje, když základní zbraní pěchoty se stala moderní a spolehlivá 5ranná opakovací puška vz. 24 systému Mauser a výzbrojní převahu pěchotě dával masově vyráběný lehký kulomet vz. 26 ráže 7,92 (v anglické licenci potom vyráběný jako nejslavnější kulomet 2. světové války Bren). Zejména když legendární německý kulomet MG 42 měl do svého vzniku ještě čtyři roky. Lehký kulomet vz. 26 dostřelem přes 3000 m překonával jinou vynikající čsl. zbraň - moderní těžký kulomet vz. 37 a svojí přesností všechny tehdejší obdobné zbraně. Stejně tak svým počtem 36 000, což dovolovalo, aby jím disponovalo každé pěší družstvo a každá pevnůstka v pohraničí. Také pistole vz. 24 (v počtu 188 000) a ruční granát vz. 34 s nárazovým reakčním zapalovačem byly na obdobné úrovni.

Čsl. lehké tanky vz. LT 34, LT 35 a LT 38, které pak pod nacistickou svastikou převálcovaly spolu s německými Francii, byly ve své třídě nejlepší na světě. Měly kanonovou výzbroj, zatímco německé tanky Pz-1 jen kulometnou a Pz-2 také, jen malý počet z nich měl kanony. Z 15 000 německých kanonů a houfnic jen minimum z nich mohlo ohrozit čsl. opevnění. Čsl. dělostřelectvo bylo početně slabší, zato kvalitnější. Vždyť plzeňská Škodovka vyráběla i námořní děla! I ona vyvážela do ciziny dělostřeleckou výzbroj a především modernizovala čsl. dělostřeleckou výzbroj převzatou od rakouské armády a přivezenou čsl. legiemi. Především nejrozšířenější dělo, 10cm lehkou polní houfnici vz. 14, (na lafetě tohoto děla byla vezena rakev T.G.M. při jeho pohřbu), moderními děly z třicátých let byly i 8 cm lehký kanon vz. 30, 10 cm lehká houfnice vz. 30, jakož i 10,5 cm hrubý kanon vz. 35. a 15 cm hrubé houfnice vz. 25 a 37. Ve výzbroji dělostřelectva byly zastoupeny i protitankové a protiletadlové kanony, ale v tomto případě, zejména u protitankových, nebyl jejich počet dostatečný.Tehdejší slabý pancíř německých tanků však dovoloval i použití jiných zbraní jako protitankových, nehledě na to, že jejich pancíř probíjelo i kulometné střelivo.

Slabinou čsl. armády bylo letectvo. Stíhačka Avia B-534 byla v r. 1938 nejlepším tehdejším dvouplošníkem, bohužel ale jen dvouplošníkem! Na mezinárodních soutěžích a leteckých dnech sice úspěšně konkurovala o generaci modernějším letadlům, ale v boji by nedostatek moderních konstrukčních prvků jako pancéřování pilotního prostoru, samosvorné nádrže, zatahovací podvozek a menší rychlost ji učinila snadnou kořistí německých Messerschmittů Bf-109, a to i přes její lepší obratnost a manévrovatelnost. V případě války bylo tedy nutné počítat s tím, že by německé letectvo ovládlo oblohu. To by znamenalo těžké poškození zázemí, útoky na civilní obyvatelstvo, ničení průmyslových a historických center, ale betonové pevnosti by neohrozilo. Konečně, základní strategická úvaha nepočítala s vítězstvím, ale s maximálním prodloužením války, aby byl Spojencům dán časový prostor se připojit. Protože koncepce generálního štábu počítala s ústupem armády do slovenských hor, tak by německá letecká převaha nemohla být v tomto prostoru využita.

Ano čsl. letectvo bylo zastaralé, ale stejně tak neobstálo německé dělostřelectvo proti československému. Proti 75milionovému nacistickému Německu stálo 15milionové Československo, přičemž část jeho národnostních menšin byla nespolehlivá. Ale s morálkou čsl. vojáků a všech v zázemí se nemohla „válkychtivost“ Německa měřit. Svědectví o Hitlerově rozčarování z morálky jeho vojska v té době přinesl dopisovatel britského Daily Mail Broadbet:…“Odpoledne pochodovaly oddíly německého vojska určené pro frontu po Wilhelmstrasse. Šly řízně a disciplinovaně, ale v jejích tvářích se nezračilo žádné nadšení Ale důležité bylo chování vojáků. Mlčeli jako hrob, místo aby provolávali slávu. V této chvíli se odebral Goering k říšskému kancléři se zprávou, že berlínský lid není nadšen válkou, a byl svědkem toho, jak Hitler zavřel vztekle okno.“

Počty

Jak to tedy bylo? Byla čs. armáda schopna čelit německému vojenskému útoku. Mohlo 1 280 000 odhodlaných mužů s kvalitní výzbrojí za pevnostní linií vybudovanou jen z jedné čtvrtiny (plánované datum dokončení v r. 1946), ale i tak představující 10 000 lehkých pevnostních objektů a 227 objektů těžkého opevnění spolu s osmi rozestavěnými tvrzemi, zastavit wehrmacht, pro kterou mělo být ČSR jen dalším soustem po obsazení Porýní a připojení Rakouska? Ale Porýní a Rakousko se nebránily. Mírový stav německé armády v počtu 36 pěších, 6 tankových divizí, 3 horských, 4 lehkých a 4 motorizovaných divizí, jedné jezdecké a 1 tankové brigády mohl být podle mobilizačního plánu zvýšen na 71 divizí s celkovým počtem 3 343 000 mužů. Stejně tak ovšem mohl být zvýšen stav čsl. armády. Někteří čsl. historici, např. Jan Tesař v knize „Mnichovský komplex“, zpochybnili dosavadní výklady o připravenosti ČSR k obraně. Podobný názor zaujal i publicista Tomáš Krystlík a někteří další autoři. Aby bylo možno se vyrovnat s jejich argumenty, je třeba se podívat i na některá tvrzení, která vstoupila do říše legend. Především není pravda, že v souboji s koncepcí „statické“ obrany a „dynamické“ zvítězila koncepce statická, tj. obrana založená na pevnostní linii. Čsl. armáda byla rozdělena na pevnostní (zabezpečovací = krycí) a manévrovací. Její součástí byly i tzv. „rychlé divize“ (motorizované). Miliardy ze státního rozpočtu se rozdělovaly stejným dílem na obě složky. Není pravda ani to, že do r. 1936 byla armáda zanedbávána – pravda je taková, že v letech 1932-1933 došlo k zásadní reorganizaci armády, prodloužení vojenské služby na 2 roky, zvýšení počtu divizí na 40 a zásadním personálním změnám (generála Syrového jako vrchního velitele vystřídal generál Krejčí). Byly schváleny mimořádné finanční prostředky na obranu a zahájena výstavba opevnění. To vše se rozbíhalo ještě před návratem presidenta Beneše po jeho návratu z jednání v Ženevě a jeho varováním před možnou válkou v blízké budoucnosti. Další poražená legenda, zneužívaná zvláště komunistickým režimem, byla ta, že o všech vojenských věcech u nás rozhodovala Francie. Plán výstavby armády, opevňovací plán a navýšení množství tanků a letadel, bylo provedeno bez souhlasu Francie, dokonce proti její vůli. Protáhlý tvar země a dlouhá hranice s Německem vyžadovaly plán rychlé mobilizace armády, aby mohla čelit početnějšímu protivníkovi. A opevnění? Jeho výstavba nebyla projevem zastaralé strategie, ale něčím, co bylo v Evropě tehdy moderním a ještě ve třicátých letech prioritním prvkem obrany – byť již ve čtyřicátých letech zastaralým. Přesto všude v Evropě opevněné linie svoji úlohu částečně splnily (Maginotova, Metaxasova, Stalinova, Mannerheimova linie, či Atlantický val), byť někdy v opačném gardu, jako na našem území, když se v nich bránil wehrmacht proti postupující Rudé armádě a na překonání Atlantického valu ještě v r. 1944 museli Spojenci nasadit obrovské síly pozemní, letecké a námořní.

Další bájnou pověstí je, že velení armády nepočítalo s obsazením Rakouska a že jižní hranice byla nechráněná. K tomu je již vše řečeno a na jižní opevnění se může každý podívat, protože stojí dosud. Jako kuriozitu zaznamenejme, že z peněz na opevnění se měl zaplatit i vývoj a zavedení prvního čsl. samopalu vz. 38, ve své době snad nejlepšího samopalu vůbec (v tehdejší terminologii kulometné pistole). Armáda věnovala pozornost i motorizaci a k jedinému zanedbání vývoje došlo u letectva. I argumentace, že vláda nezvládla povstání sudetských Němců v pohraničí, je v rozporu se skutečností. Povstání bylo potlačeno, a „mikrovítězství“ bojůvek Freikorpsu bylo způsobenou nařízenou omezenou reakcí čs.ozbrojených složek, které se chtěly vyvarovat obvinění z českého „teroru“. Ano, součástí nástupového plánu čs. armády byl předpoklad, že nám pomohou jak západní, tak východní Spojenci a Polsko zůstane neutrální. I když tyto předpoklady začaly selhávat, nebyl to důvod ke kapitulaci, protože se nikdy nepočítalo s úplným vítězstvím nad Německem, ale jen s jeho zadržováním a zpomalováním postupu jeho armády a získáváním času. I kdyby tento čas byl kratší, než se předpokládalo (týdny, měsíce?), pak nemohl zmařit základní strategii – vyklidit postupně území Čech, zkrátit linii fronty, nedovolit rozdělení republiky a při delších bojích ustupovat přes Českomoravskou vysočinu k toku řeky Moravy a opřít se o Malé Karpaty a Jeseníky a v nejhorším případě ustoupit až do slovenských hor. Tento časový kalkul závisel na mnoha okolnostech, které dnes ani nejdokonalejší počítačová simulace nenahradí. Faktem zůstává, že tehdejší Československo, kterému jsme si zvykli říkat předmnichovské, bylo z evropských států připraveno na válku nejlépe. To pomnichovské, a to až do dnešní doby, už nikdy nebylo tím státem, který vznikl ze spolupráce T.G. Masaryka, M.R. Štefánka a - jaký paradox – i jeho pozdějšího hrobaře Dr. Edvarda Beneše.

Jsou prostředky jeho politiky…

Vynikající zbraně, fantastická morálka vojáků i civilistů v zázemí, 20 let budování armády, duch 50 000 legionářů, kteří dokázali držet v šachu na Sibiři bolševické armády – to vše hodil za hlavu muž, pro kterého byla politika vším a boj ničím. Nikdy nebojoval, ani jako kluk se nepral, nikdy nebyl v podzemí pevností – jen přijel, pogratuloval a rozdal vyznamenání s projevem, že odkazu Jana Žižky a T.G.M. věrni zůstaneme. Nosil i vysoké jezdecké boty a jezdil na koni – dobové závěry ale prozrazují komičnost tohoto „vojáctví“ malého velkého muže.

V r. 1938 byl čsl. prezidentem nevoják! Nikdy ho nikdo neviděl se zbraní. Jsou známy fotografie T.G.M. ležícího při manévrech u kulometu, presidenta, který jezdil před svými vojáky na koni jako maršál Radecký – jeho nástupce však uměl jen vyjednávat, sjednávat a projednávat. Slyšel někdy o výroku spartského krále Leonidase, který po informaci, že nepřátel je tolik, že jejich šípy zastíní oblohu, pravil: „Nevadí, aspoň budeme bojovat ve stínu“? A který u Thermopyl zanechal vzkaz pro všechny zbabělce příštích století: „My tu padli, jak zákony kázaly nám.“

Měl pravdu jeho politický protivník Karel Kramář, když na důvěrném sjezdu strany národně demokratické dne 13. 4. 1929 o Edvardu Benešovi prohlásil „Jsou prostředky jeho politiky, která v každém člověku zvyklém mravnosti budí krajní odpor…“? Řekl toho více a byl z toho vnitropolitický spor mezi nimi a nepřátelství na celý život. Dokonce i soud. Byly za tím tehdy jiné spory a různé politické vády. Mnichov byl daleko. Ale po všem, co přišlo potom, se musíme ptát – neměl Karel Kramář přece jen v něčem pravdu?

Nebyly jen dvě kapitulace, bylo i selhání charakteru, vzpomeňme jen na Benešovo popírání příkazu, že věděl o atentátu na Reinharda Heydricha, nebo jeho mlčení o finanční pomoci Janem Baťou jeho londýnské vládě v době procesu s Janem Baťou v r. 1947, který byl mimo jiné obviněn z toho, že se distancoval od válečného úsilí Spojenců (nedávno byl rozsudek zrušen). O obojím se pak našly doklady v jeho trezoru. Statečnost a zbabělost jsou ale přece také projevem charakteru.

O odvaze, statečnosti a zbabělosti se v této zemi vedou letité diskuse, kterým daly novou dimenzi léta popřevratová. Také o loyalitě, čecháčkovství a vyčůranosti. A o čekání za bukem – kterému poslední historické rozměry daly léta devadesátá a první léta jednadvacátého století. Otázka boje či kapitulace v r. 1938 by však již neměla být předmětem diskuse. Rozhodl ji statečný profesor Jan Patočka, signatář Charty 77 a jeden z jejích prvních mluvčích, když řekl: „Ano, Goering by byl asi opravdu bombardoval Prahu a tankům bychom se asi bránili jen pár dnů… Určitě bychom se nedočkali rychlé pomoci a prohráli bychom. Ale tím, že jsme se nebránili, jsme se stali onucí. Nejdříve Hitlerovou, pak Stalinovou a nakonec Brežněvovou. A přišlo nás to dráž. Naši lidé stejně trpěli, byli mučeni a umírali.“ (Miroslav Ivanov: „52+2“, Vydavatelství 999, 1989)

A co na závěr? Že existují mladí lidé, které uchvátil duch 1. republiky a její nenaplněné vojenské ctnosti. Kterým neimponuje kapitulace, ale boj za ideály, svobodu a demokracii. Dnes i za euroatlantickou civilizaci v rámci NATO. Že vedle nácků a mladých komunistů jsou zde i tací, kteří pevnosti zachránili před zničením, uvádějí je do původního stavu, shánějí výzbroj, pečují o ně a snaží se naplnit odkaz těch, kteří se v nich nesměli bránit. Proto usilují o to, aby např. pevnost Bouda na Králicku byla převedena do vlastnictví jejich Společnosti přátel čs. opevnění, o.p.s. (www.boudamuseum.com) a oni mohli u sponzorů získávat dary a jiné finanční příspěvky, které nedostanou, pokud bude pevnost ve vlastnictví státu. Podaří se jim to?