27.9.2021 | Svátek má Jonáš


HISTORIE: Jak se hajný Zdražila v Praze zamiloval

2.6.2021

„Mám nejlepší postel na světě - uléhám na měkkou českou zem…“

Ne každé řemeslo v minulosti umělo řešit sezonní nezaměstnanost, leckde to také nešlo. Typickým příkladem jistého řešení byli mlynářští krajánci. Znalí řemesla putovali od mlýna k mlýnu a nabízeli svoji práci. Navíc přinášeli zprávy z různých mlýnů v Čechách, na Moravě i v cizině, kterýmžto pádem byli velice vítáni.

Něco podobného měli vytvořeno hajní, lesníci a hlavně obyvatelé a provozovatelé mysliven. Lesními „krajánky“ byli doslova facíři. Již jsme o tomto fenoménu asi před sedmi lety psali, avšak stojí za to si onu problematiku oživit, neboť patří k dávným krásám lesnického povolání. Slovo facír vzniklo zřejmě z německého „vazierende Forster“ a vždy znamenalo vandrující, toulavé lesníky, často nešťastné a tragicky nalomené lidi.

V časopise Český lid z roku 1895 se píše: Ještě jiný druh lidí „světem jdoucích“ bývali „facírové“. Kdysi býval facír myslivecký mládenec bez místa. Bývali tito facírové řádnými myslivci, lidé světa zkušení, kteří však pokojné službě již zvyknouti nemohli. Různé bývaly příčiny, jež takového myslivce z místa vypudily a „facírem“ učinily. Obyčejně bývala to láska, méně často nějaký přechmat ve službě nebo poklesek proti povinné subordinaci naproti velmožnému panu vrchnímu nebo samé vrchnosti. Proto také obyčejně kolem hlavy takového facíra vinula se gloriola, spředená z romantických povídaček. Také facíry mívala každá krajina svoje. Chodili však pouze po myslivnách a zámcích, vybírajíce si zde malá cestovná; vypomáhali na podzim a v zimě též při honech, jsouce z pravidla výtečnými střelci. Zavítal-li takový facír do vesnické hospody, bývala zde pak večer vždy schůzka silná, neboť facír býval samý žert a šprým, znal též mnoho vypravovati ze svých zkušeností a byl-li občany pohoštěn, vykládal o novinách ve světě, a kde se nedostalo pravdy, nastavoval pověstné myslivecké „latiny“.

Trochu odbornější a zasvěcenější text o facírech napsal v roce 1999 do Zpravodaje vydávaného „Sdružením absolventů a přátel lesnických škol píseckých“ Ing. Jiří Neumann. Z článku vyjímáme:

Bývali mezi nimi skuteční lesníci, kteří opustili různé funkce, a sečtělí i jinak vzdělaní lidé, i ochotní „pracanti“, jak se v té době říkávalo, většina měla i dobré vystupování a jednání! Na ty skutečně dobré facíry pak lidé obzvláště čekali a právem si jich vážili. Mnohdy chodili světem v darovaných lesnických uniformách. Na jednotlivých myslivnách a hájovnách-štacích dostávali od hospodyně vždy dobré jídlo, a to i na cestu, ale i nějaké potřebné oblečení a obutí. Ti vždy vítaní měli ve svých notesech zapsané různé vzkazy a pozdravy od příbuzných nebo kolegů odjinud, které ochotně vyřizovali a zase odnášeli dál. Řada z nich měla ten svůj „služební obvod“ po celých Čechách, Moravě i v tak zvaných alpských zemích - v Rakousku a v Německu. Někteří se na místě zdrželi jen jeden den, ale ty obzvláště oblíbené, považované za milé přátele, pozvali vždy na několik dní. Takový delší pobyt pak facíři využili k pomoci nejen v lesích, ale i v hospodářství, které patřilo nedílně k provoznímu lesníkovi, ale i k hlídání dětí a k jiné potřebné práci. Někdy na ně čekávali i se štípáním dříví pro zimní zásoby. Být facírem bylo v minulosti opravdu zajímavé povolání „bez živnostenského listu“, které je dnes již zapomenuté.

Vzpomínky pana Goliáše

V moravskoslezském kraji si připomínáme, že v roce 1964 odešel na věčnost „poslední facír, jménem Zdražila“, patřící do našeho kraje. Jedna ze vzpomínek na jeho existenci patří k výše uvedenému článku Ing. Jiřího Neumanna a je kupodivu v článku pana Goliáše z Děčína. Ten vzpomínal:

Facír

Můj otec Josef Goliáš byl revírníkem u pražské arcibiskupské lesní správy Týn nad Vltavou. Byl říjen v roce 1939 - počasí velmi nevlídné, deštivé a silný vítr. Asi v 17 hod. někdo zaklepal na vrata a maminka šla otevřít. Přišla si pro chleba, že před branou někdo žebrá. Ale jaké bylo pro nás všechny veliké překvapení, když se maminka vrátila s nepřijatým chlebem, a podávala tatínkovi vizitku od jeho spolužáka z lesnické školy v Písku Huberta Hubálka s touto zprávou: „Pepo, posílám k Tobě českého lesnického facíra a doufám, že jej přijmeš se všemi poctami patřícími českým lesnickým facírům. Tvůj Hubálek“.

A nyní nastalo vítání českého lesnického facíra Zdražily… Můj otec přikázal nosit k jídlu a pití vše, co doma bylo zarestované - koroptve, bažanty, uzené vepřové bůčky, vynikající svíčkovou na smetaně. K pití bylo vltavotýnské pivo z arcibiskupského pivovaru a hlavně dostatek cigaret. Bylo mi otcem vysvětleno, že facíři jsou v lesnictví živé noviny, které přinášejí zprávy o svých spolužácích z lesnických škol. Zdražilova roční trasa byla pěšky z Chebu, přes Moravu, Slovensko na Podkarpatskou Rus a zpět… Zdražila zalovil ve svém batohu a vyndal několik osmerkových sešitů, kde měl seznamy absolventů z lesnických škol a jednotlivých roků. A nyní nastalo povídání veselé i smutné o spolužácích. Všichni jsme naslouchali s velkým zájmem…. Zdražila byl absolvent hranické lesnické školy, byl vedoucím pily. Na facírování se dal z důvodu, že ho jeho velká láska opustila, byla z Prahy.

... Jistě zůstává skutečností, „že mám nejlepší postel na světě - uléhám na měkkou českou zem, přikryji se modrou oblohou a hvězdy mi svítí na cestu do šťastných dnů“, to vyprávěl mojí mamince, která se Zdražily dotazovala na to, co když se při cestování nedostane hned někam na hájovnu nebo lesovnu.

Ambrož Zdražila (na snímku) putoval celkem 35 let jako živý posel od lesovny k lesovně a všude byl pro svůj humor a životní optimismus oblíben. V posledních letech omezoval své putování jen na Beskydy. Jeho synovec byl totiž primářem v Novém Jičíně. Ambrož Zdražila zemřel v 75 letech počátkem září 1964. Byl zpopelněn v ostravském krematoriu dne 5. září 1964. Dá se tedy bez nadsázky říci, že byl posledním facírem Beskyd.

Vzpomíná Mirek Košťál

Vzpomínal na něj také bývalý polesný Miroslav Košťál, který si dnes užívá zaslouženého důchodu v Ostravici.

„ Od roku 1961 jsem bydlel v nádražní budově v Řečici. Do roku 1963 se u mne dvakrát zastavil facír Zdražila. Přišel vždy z Morávky údolím Řečice, což byla trasa nejméně dvacet kilometrů dlouhá. I tehdy měl pro mě vždy informace o působištích a funkcích mých spolužáků, maturantů písecké lesnické školy z roku 1954“.

Vzpomněla si na něj i manželka lesníka Františka Gajduška z Trojanovic.

„Můj tatínek Jan Kalkont byl od roku 1949 fořtem v Mořkově. Pan Zdražila se u nás občas zastavil, pamatuji si ho jako malá holka. Vím, že dokonce vázal z provazů houpací sítě pro děti, které rozdával. Kachlová kamna, která máme dnes doma, jsou z myslivny. Pan Zdražila se u nich často ohříval. A všichni byli absolventy lesnické školy v Hranicích. Můj otec, můj manžel a i facír Zdražila“.

Spisovatel Fráňa Šrámek napsal kdysi také delší povídku s názvem Facír. Otiskl ji v mysliveckém a lesnickém časopise Česká myslivost v únoru 1905 pod pseudonymem Razimichin. Hrdinou Šrámkovy prózy je lesní Havlín ve službách knížete, který nade vše miluje lesy a - pravdu. Následně se strhne spor mezi knížetem a sedláky, spor dvou neústupných stran. A Havlín při své výpovědi u soudu vypovídá dle pravdy, nikoli ve prospěch svého zaměstnavatele. Takže kníže soud prohrál a nevidí jiného řešení, než mravně ušlechtilého mladého lesníka propustit ze svých služeb. Havlín se stane facírem, protože si život bez lesa nedovede představit. Často hladoví, až nakonec zemře vysílením ve sněhové závěji. Je to smutné čtení, avšak napsané mistrovskými slovy autorovými, který se zde vyznal z lásky k lesům a konec konců i k lesnickému povolání.

Úsměvná epizoda na závěr

Paní Zdeňka Špoková z Rožnova pod Radhoštěm nám svého času napsala:

Facír Ambrož Zdražila při svých toulkách po Beskydech navštěvoval také polesí Řečice a Smrk, kde byl můj otec Ctirad Návrat od roku 1954 polesným. 4. listopadu 1954 navštívil facír moje rodiče na polesí Řečice a byl prvním hostem po jejich svatbě. Rodinu pak navštěvoval při významných událostech, jakými bylo třeba narození dětí.

A tady bychom se mohli tak trochu zastavit. Paní Špoková nám nedávno napsala: Je ještě jedna věc, kterou mi maminka svého času „zakázala“ zveřejnit. Když k nám facír Zdražila zavítal někdy v polovině roku 1955 popřát k mému narození, zrovna mě maminka potřebovala nakojit. Panu Zdražilovi, který se usadil v kuchyni, podala tedy láhev pálenky a štamprli. Aby si sám nalil a odešla se mnou do ložnice. Když se po chvíli vrátila, láhev byla prázdná a pan facír podle toho vypadal…“

Maminka paní Špokové (mimochodem čtenářka našich knih a účastnice jejich křtů) v srpnu minulého roku nečekaně odešla na pravdu Boží. Snad se na nás nebude odtamtud zlobit, že jsme vzpomněli tuto úsměvnou epizodu.

Úryvek z připravované publikace „Hajní a hájenky Beskyd“, kterou v listopadu 2021 vydá jako svoji 94. publikaci Okrašlovací spolek Rozhledna v Čeladné.



Kolo štěstí se sebamedem: Vytočte si kosmetiku pro celou rodinu!
Kolo štěstí se sebamedem: Vytočte si kosmetiku pro celou rodinu!

Celý týden hrajeme o 400 hodnotných cen a slevy na kosmetiku značek sebamed, sebamed PRO! a sebamed Baby. Vytočte si i vy na kole štěstí kompletní...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.