Pracuji v současné době na několika textech pro nějaké knihy a jedna z nich se také týká částečně života Petra Bezruče. Předmětná pasáž, která mě přinutila k následujícímu zamyšlení, není ničím, co by mi dávno již nebylo známo. A přesto jsem nalezl úhel pohledu, který jsem dříve neviděl. Mezi námi, ani mne nenapadl. Jenom si zopakujme, kdo s kým a jak. Kdo vlastně bojoval s kým?

Válka propukla mezi dvěma koalicemi: Mocnostmi Dohody a Ústředními mocnostmi. Mocnostmi Dohody při vypuknutí války byly Spojené království, Francie a carské Rusko. K Dohodě se připojily další státy, v roce 1915 Itálie a v roce 1917 USA. Ústředními mocnostmi byly v roce 1914 Německo a Rakousko-Uhersko. K ústředním mocnostem se také přidala Osmanská říše a v roce 1915 Bulharsko. Když německé hlavní velení uskutečnilo v létě 1915 rozhodující útok na východní frontě, podařilo se zasadit ruským jednotkám drtivou porážku. Ruská armáda byla vytlačena z Polska, z Litvy a z části Lotyšska a Běloruska. A v tu chvíli přichází ona zvláštní vládní přecitlivělost. Tentokrát vlády rakousko-uherské.

V roce 1915 totiž vychází v zahraničním odbojovém časopise L'Indépendance Tchéque básně, oslavující ruská vojska a ruského cara jako osvoboditele. Básně jsou podepsané iniciálami P. B., které jsou veřejností okamžitě připisovány Petru Bezručovi. Proto je na Vladimíra Vaška (jehož identita jako básníka Petra Bezruče byla v té době minimálně pět let známa, ovšem spíše jen v tuzemsku) vydán zatykač pro velezradu, za niž mu hrozí trest smrti. Je zatčen, vyslýchán a ještě v roce 1915 je odvezen do posádkového vězení na Hernalsergurtlu ve Vídni, kde čeká na svůj proces u vojenského soudu. V roce 1916 byl Vladimír Vašek převezen do brněnské věznice na Cejlu a byl znovu vyslýchán, tentokrát za nejútočnější básně Slezských písní. Tím je vlastně Bezručovi paradoxně přiznáno také důležité místo v české literatuře a v budoucích pozicích nového národního státu. Policii se ovšem nepodařilo zajistit žádné důkazy svědčící proti Vladimíru Vaškovi. Soud si navzdory válečným událostem nechal vypracovat posudek dvou literárních vědců a nakonec rozhodl o jeho nevině.

Ještě v roce 1916 je propuštěn. Slezské písně bodují jako urychlovač všech protirakouských tendencí, které měly v českých zemích svoji logickou oporu. A Vladimír Vašek se poprvé veřejně hlásí ke „svým básním“. Ovšem až v momentě, kdy mu hrozil trest smrti. Sám o tom v soudním protokolu říká:

Politické přesvědčení, které se odráží v mých básních, rovná se nejčistšímu demokratismu. Moje básně byly psány především pro dělnictvo. Toto celé zaměření je v rozporu s oslavováním cara, který je dělnictvem a demokraty nenáviděn dnes, právě tak jako před válkou. Proto báseň zmíněné tendence, uveřejněná v kterémsi francouzském časopise, není ode mne. Nikdy jsem se nezabýval politikou, vždy jsem se zajímal jen o literaturu.

Je všeobecně známo, že se během války spory česko – rakouské poměrně vyhrotily. Přispěly k tomu četné dezerce českých vojáků z rakouské armády, všeobecný odpor obyvatelstva v českých zemích k této válce jako takové a tradiční, v té době dost silné, slavjanofilské nálady v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Za těchto okolností byly úřady spíše náchylnější k tomu, aby „zatočily“ s někým, kdo by chtěl kazit reputaci habsburské říše.

Takže když úřady zatkly Vladimíra Vaška za verše podepsané P. B., mohly se právem domnívat, že jde o jakýsi plagiát zhotovený autorem Slezských písní (Vaškův pseudonym byl v té době již znám) a kdyby chtěly prosadit jakousi zlovůli vůči Čechům, mohly nechat Vladimíra Vaška ve vězení až do konce války. Asi by se toho tolik nestalo a vše by se svedlo na líté vřavy válečné.

Jenže demokratické soudnictví (mezi námi, Rakousko-Uhersko bylo v mnoha ohledech státem demokratickým a v jistých srovnáních demokratičtějším než naše současná republika) mělo své zásady. Petra Bezruče úřady sice zatkly, ale zajistily mu navzdory válce dokonalé podmínky pro obhajobu. I v té vřavě válečné najalo dva na sobě nezávislé znalce poezie, což v době, kdy byla většina lidí na frontě, byl úspěch. A nechala je vypracovat znalecké posudky, když otázka zněla: je konstrukce básní v časopise L'Indépendance Tchéque taková, že by se dalo jednoznačně usoudit, že tyto verše a Slezské písně psal jeden autor? Oba posudky vyzněly v prospěch Bezručův a ten byl ihned propuštěn.

Proč to tak sáhodlouze popisuji? Abychom si uvědomili, jak fungovala skutečná demokracie i v soudnictví. Srovnávat dnešní causy s tehdejšími, pochopitelně nelze. Ale ducha, ducha ano. A pokud jde o něj a o demokratické cítění naší justice, máme ono Rakousko-Uhersko ještě v mnohém co dohánět. O čemž konec konců svědčí válečný příběh Bezručův, jehož demokratické rysy jsem si uvědomil až teprve tehdy, když se setkávám s rysy zcela jinými.