Vánoční atmosféra, konec roku, vše svádí k bilancování, ale hned přiznávám, neměl jsem to v úmyslu, i když se to nakonec stejně stalo. Poté, co jsem si přečetl pojednání Karla Havlíčka, se už jen ptám, kde to mám podepsat. Z krize, ani té právní, nás nevyvedou lidé zvyklí na stálé, teplé a bezpečné počasí, tak to je a platí to.

Třeba takový léčitel Jan Mikolášek věděl o tom, co je pomáhat lidem a nejít tradiční cestou, dost. Městský soud v Praze vydal předběžné opatření, kterým zakázal šíření Šarlatána (s uměleckou licencí zpracovává právě osudy Mikoláška, pozn. red.) na jedné populární webové platformě. Obě strany vyjádřily své odhodlání a přesvědčení jak dále postupovat. Zaujala mě žalovaná strana, která se k věci postavila čelem a předběžné opatření respektuje. Je to vzácnost, respektovat rozhodnutí soudu. V dnešní době to, myslím, člověk často – veřejně deklarováno – nevidí.

Život autorských děl, cizí práce konzumovaná zadarmo ve virtuálním světě – tak už i u nás to bude téma. Jak se k tomu postaví náš malý právnický rybník, kde skoro nikdo neumí cizí jazyk, online světu nerozumí a pravomoci končí pět kilometrů za Břeclaví… Uvidíme. Protože do online světa míříme vzhledem k pandemii čím dál víc a nevratně. Jak se s tím ale popasují soudy, tvrdošíjně zvyklé na papírové důkazy a svědecké výpovědi? Jak se budou řešit obchodní spory, spotřebitelské spory, ale třeba i rodinné právo? Takový online styk? Nařídí třeba soud správnou platformu pro nedělní výlet s tatínkem do světa online hry?

K tématu uplynulého roku se vyslovil také Ústavní soud. V plenárním rozhodnutí Pl. ÚS 111/20. Neodbytný David Záhumeský zvolil strategii kobercový nálet: napadnout všechno, co vláda a ministerstva vyplodily. Brněnská instituce ho vyřídila jako třídu. Rázně a bez slitování. Na třech stránkách rozhodnutí, z nichž polovinu tvoří popis napadených právních aktů, osob a obsazení, Ústavní soud sdělil, že se mu nechce. Sdělil to jasně a hlubších rozborů netřeba. Dalo by se nad tím mávnout rukou, kdyby byl David Záhumenský kverulant bez argumentů. Neodbytný jistě je, ale bohužel má argumenty. No a pan předseda má svoje „zásadní rozhovory“.

Nepíšu to poprvé, ale tohle není dobrá vizitka hlubokých úvah brněnské bašty ochrany ústavnosti. Víc než dost právníků čeká, že se k otázce přiměřenosti, obcházení Parlamentu a k obyčejným nesmyslům zakazujícím vařit v restauraci čaj a povolujícím představení v kině bez diváků vysloví. A nikoliv v nějakém malinkém disentu na poslední straně.

Co bude v novém roce, se však nedozvíme ani z Brna, ani z Hradu, ani ze Strakovky. To se dozvíme od paní Lenky. Každý ať hledá, co ho v rozhovoru zajímá. Já jsem hledal advokacii a nenašel jsem o ní ani zmínku, o obhajobě a právech obhajovaných také ne. Paní Lenka je mi sympatická, tak to vykládám tak, že o nich není třeba hovořit, neb vše funguje takřka dokonale. Nebo se chytá nějaká speciální „akce“ na tuto součást justice v širším smyslu? Skutečná dáma justice číslo jedna je totiž ona. Bez jakékoliv ironie. Její vyjádření, postupy a modus operandi kolíkují hřiště víc než usnesení o bezpečnostní politice ze Strakovky nebo kolegium Nejvyššího soudu a jím vybrané rozhodnutí do „závazné“ zelené sbírky.

Abych nezůstal jen v naší zemi, a měl trochu přesahu, odskočím si do Štrasburku. Tamní tribunál, který u nás už nikoho moc nezajímá, naštval ty, co ještě zajímá. Dovolil si připomenout Ankaře, že zavřít někoho do vězení bez obvinění a jen za politiku na čtyři roky je trošku dost. Tak mu za trest hacknuli stránky „neznámí útočníci“. Řekové už asi vědí kdo, my ostatní v Evropě tušíme… Zajímavé na tom je, jak všechny věhlasné instituce hájící lidská práva mají sklon k vyprázdnění svého poslání, jde-li o země, v nichž se žije dobře. A jde-li o země, kde se žije hůře, mají sklon je iritovat. Vrátím-li se k nám, použiji-li toto měřítko v našich podmínkách, říkám si: Děkuji, Ústavní soude, žije se nám dobře.

Autor je advokátem, členem prezidia Unie obhájců, partnerem kanceláře Moreno Vlk & Asociados a členem odvolací kárné komise České advokátní komory.

Info.cz