Šestý srpen 1945 by mohl mít slušnou šanci, aby se od něho jednou za sto, za dvě stě let, až opadnou vášně, začal počítat postnovověk. Hodně se na tu událost vzpomínalo v průběhu uplynulého týdne. Na Technet.cz připomněli letošní knihu amerického historika Warda Wilsona Pět mýtů o jaderných zbraních. Wilson, jak jsem to pochopil z článku v Technetu, dovozuje, že teze o rozhodujícím vlivu atomového bombardování na konci války s Japonskem je mýtus a že japonští vůdci se rozhodli kapitulovat, když Stalin porušil uzavřenou dohodu a zaútočil proti nim.

Pro našince to není nová teze. Hustili ji do nás po celou dobu, kdy jsme byli ruskou kolonií. Wilsonovy argumenty, interpretované novinovým článkem, nicméně znějí přesvědčivě v tom smyslu, že americká letecká převaha dokázala vytvořit na japonském území takové jícny pekla, že nějaká Hirošima a Nagasaki nebyly v rámci celkového inferna ničím mimořádným.

Budiž. Historie je pravdivá jen v okamžiku, kdy ji prožíváme, ovšem je to historie individuální a nezobecnitelná. Už o hodinu později se stává interpretací a je ovlivňována momentálními zájmy a tlaky. V interpretaci něčeho, co je tak nekonečně složité, jako je válka, lze nasbírat tolik faktů, že se dá dovodit cokoli.

Tedy, skoro cokoli.

V určitém stupni abstrakce dojdeme k nějakým záchytným bodům, jež je těžké nebo dokonce nemožné zviklat. Pokud jde o atomovou bombu, je nesporný fakt, že byla 6. srpna 1945 odpálena a od toho dne vstoupila do politiky a stala se součástí uvažování politických lídrů světa. Troufnu si tvrdit, že političtí lídři si od té chvíle začali uvědomovat, jaké následky může jejich rozhodnutí mít. Nastala situace, kdy ztráty vyvolané válečným zničením by převážily nad zisky eventuálně i vyhrané války.

Wilson dovozuje, že rozruch kolem Hirošimy byl pouhý humbuk a že americké politické špičky přisoudily atomové bombě rozhodující podíl v ukončení války, aby opodstatnily výdaje spojené s jejímvývojem. I to je možné. Ovšem z dlouhodobého hlediska, i kdyby to byla pravda, díky tomu dostala atomová bomba odstrašující sílu, která znemožnila už skoro na sedmdesát let světový konflikt.

Díky za to! Napřesrok budeme vzpomínat jiného výročí, totiž vypuknutí Velké války. K ní došlo v okamžiku, kdy euroatlantická civilizace byla na vrcholu moci a sebevědomí. Bezkonkurenčně diktovala celému světu svůj styl. Rozvoj technologií prudce zvyšoval životní standard. Vzkvétalo umění i věda. Přesně před sto lety, tedy 12. srpna 1913, by měl fejetonista zahleděný do budoucnosti právo vítat nástup Nového Věku Univerzální Blaženosti.

No a pak přišla ta válka, která zavraždila evropské sebevědomí. Ale i to je individuální interpretace. Dodnes se historici nedokážou shodnout, proč vlastně ta Velká válka vypukla.

Škoda že atomová bomba neexistovala už tenkrát. Třeba by rakouskému a německému císaři zklidnila hormony - a rakouské i německé císařství, rozumné a demokratické, mohly existovat dodnes. Což je teze, kterou fakt nelze dovodit žádnými fakty.

LN, 12.8.2013