Ministerstvo kultury má nápad. Chce nařídit známkování filmů. Distributor bude povinně označovat, do jaké míry se v dotyčném filmu vyskytuje násilí, drogy, sex, strach, vulgární slova či diskriminace. Centrum pro mediální studia při Univerzitě Karlově už pro ministerské úředníky připravuje dotyčný návrh. Prý jde o tvůrčí uchopení jisté evropské směrnice.

Myslím, že to je skvělá myšlenka. Jen je třeba ji ještě rozvinout. Člověk by měl předem vědět, do čeho jde. Co knihy? Tam nemůže na nebohého čtenáře vybafnout násilný diskriminovaný vulgární sex pod vlivem strachu z drog? A co výtvarné umění? Galerie by u vchodu průběžně uváděly aktuální stav prezentovaných ženských klínů. Jako parkoviště počet volných míst.

A co muzika? Jistě! Třeba skinheadské kapely by na svém plakátě či obalu cédéčka povinně uváděly, kolikrát se tam útočí na Cikány či Vietnamce. Folkové a další pokrokové kapely by zas uvedly, kolikrát útočí na kapitalismus, na Ameriku a prezidenta Bushe. (Takový Bono Vox nebo Roger Waters by museli popsat celou cover page.)

Ale vůbec nejužitečnější by to bylo u novin. Ty by v záhlaví musely uvést, kolik je v každém čísle lží a pitomostí. Jak čtu zrovna dnešní denní tisk, bylo by záhlaví až k patě. Ale člověk by pak už ty pitomosti a lži četl tak nějak připraven, vědomě, se svým souhlasem. Dnes noviny lžou jen tak bez upozornění, bez varování. A to by mělo skončit. Když lež a pitomost, tak avízovaná. Ministerstvo kultury by mělo přidat, jeho návrh má ještě své nedostatky.

A teď ještě ty dvě lžičky soli. Proč? Aby byla splněna kvóta uvedená v záhlaví tohoto textu.

Psáno pro iDnes