Má přijít soudní rozhodnutí rychle, anebo má justice do hloubky prošetřit všechny okolnosti, provést každý navrhovaný důkaz, vyslechnout všechny svědky, zpracovat znalecké posudky, vyhodnotit každou informaci ze spisu, a teprve pak vydat precizně odůvodněné soudní rozhodnutí? Odborníci se léta přou, co je lepší.

V ideálním světě bez kverulantů a právních kliček, novel procesních norem a odlišných pohledů na věc by nebylo potřeba podobných disputací, protože odpověď by zněla jednoznačně: rychle, kvalitně i spravedlivě. Jenomže ideální světy jsou jen v pohádkách a v důvodových zprávách k zákonům, zatímco v každodenní realitě miliony lidí každým nádechem realizují právo na své štěstí.

Protože cesty k němu jsou stejně odlišné jako zájmy účastníků, splnění ideálních požadavků je v praktické justici nedosažitelné. Každý účastník si totiž přeje vyhrát. A pokud neuspěje, velmi často využije všech možností, jak soudní rozhodnutí zvrátit ve svůj prospěch.

Poslední nadějí je ústavní stížnost, ačkoliv pravděpodobnost úspěchu činí jen šest procent. Naprostá většina stížností je odmítaných, což Ústavní soud činí odmítavým usnesením se stručným odůvodněním, proč daný případ nebude vůbec přezkoumávat.

Ústavní stížnost je poslední jiskřičkou naděje. Uhasne-li, má stěžovatel dostat sdělení co nejrychleji, aby se s konečným výsledkem smířil.

Jestliže Ústavní soud dokáže v řádů týdnů stížnost a napadená rozhodnutí přečíst, neshledat důvody k věcnému projednání, odmítnutí napsat a stručně odůvodnit, pak je na místě mu za rychlost zatleskat, což tímto s radostí činím.

Autorka je advokátka, prezidentka Unie rodinných advokátů

LN, 1.6.2020