Příroda také umí lidem zasadit strašlivé rány, člověk se ale nesmí dát a musí vrátit každou ránu dvakrát. Každá rána zasazená přírodě je vítězstvím civilizace. Nevím, kde zrovna sedíte, když čtete tyhle řádky. Ale skoro bych se vsadil, že kdybyste na stejném místě seděli před tisíci lety, tedy ještě předtím, než vaši pradědové dali přírodě coproto, vylezl by zrovna na tom vašem místě odkudsi z houští vlk a kousl by vás do zadku.

Boj civilizace s přírodou je tvrdý a jsou v něm ztráty na obou stranách. Tak to ale v bojích, kde jde o vše, bývá. Nejhorší však je, že se mezi lidmi najdou kolaboranti, kteří zrádně bojují v uniformě nepřítele proti svým, proti nám, proti civilizaci. Ti by chtěli vaše vytápěné suché pohodlné příbytky s lednicemi plnými jídla a pití opět nechat zarůst bujnou vegetací. Protože jak se v boji s přírodou poleví, hned si mrcha vezme vše, co jí bylo pracně vyrváno. Proto jsou tito kolaboranti v našich řadách tak nebezpeční. Existuje jediný oprávněný důvod, kdy lze polevit v lítém boji s divokou přírodou. Je to potřeba zatočit s kolaboranty!

Ale hned potom je nutno se vrátit na hlavní frontu a bojovat dál o každý metr. Generace našich potomků se na nás dívají. Necháme jim ušlápnutou civilizaci obklíčenou zuřící divočinou, nebo kvetoucí kulturu, kde má příroda pěkně vykázané své místo v truhlíku za oknem či v ZOO? To záleží na každém z nás.

Dopisuji tyto řádky a vyrážím na Šumavu, do první frontové linie. Přírodo, třes se, nebudeš se tam roztahovat věčně, už na tebe jdu.

psáno pro iDnes