V učebnici sociologie jsem kdysi četl tuto anekdotu: Potkají se dvě maminky, dívají se navzájem zvědavě do kočárků, kde spí jejich děti, a jedna říká druhé: Vy ale máte krásné robátko. Matka se zapýří a odpoví: To nic není, to teprve kdybyste ho viděla na fotografii, to byste koukala!

Jinými slovy pravda okamžiku zachycená na filmu se jí zdá skutečnější než živé dítě. Zlomek vteřiny, v kterém je dítě zobrazeno na celuloidovém pásku či dnes na čipu, ukázal matce vlastní dítě jinak, než jak je schopna ho ve chvatu dne zahlédnout ona sama. Zastavený život jí ukázal tvář dítěte, kterou jinak neviděla.

Občas se to povede i médiím. Uvědomil jsem si to, když jsem se probíral starými novinami. Fotograf Lidových novin Jan Zátorský zveřejnil snímek z jednání Sněmovny, při němž se opozici podařilo cosi zablokovat.

Na fotografii je šťastně rozzářený poslanec dívající se přímo do objektivu, ruku má položenou na deníku Právo a vedle něj sedí zpupně hrdý kolega, před kterým leží Haló noviny. Fotografie zvěčnila prožitek vrcholného štěstí z nezdaru druhého. Je úplně jedno, co tito lidé říkají, co píší do novin, výraz obličejů, který je schopen zachytit ve zlomku vteřiny reportér, vydá pravdivější svědectví o nich, než všechna slova, která kdy pronesli. Opoziční poslanec září jako vědec, který ohlašuje na tiskové konferenci velký objev, který se mu povedl po mnohaleté práci. Přitom jeho vrcholné štěstí je vyvoláno jen neúspěchem druhého: on pro něj neučinil sám vůbec nic, není za ním žádný mimořádný sociální výkon. Není způsobeno ani částečným úsilím zářícího protagonisty, jen poškozením úmyslu druhého. Vedle sedící kolega zase připomíná spíše než poslance římského císaře, který právě palcem dolů nařídil předhodit odsouzence lvům. Jeho síla pramení z moci, která už není sice moc velká, ale stačí k tomu, aby ničila práci jiných. S tímto stavem je evidentně nadmíru spokojen.

Podobně na všech publikovaných fotografiích z kterýchkoliv prvomájových oslav komunistické strany v Praze na Letné či na Džbánu po roce 1990 najdeme nikoliv rozjařené oslavence, ale nenávistné a do zlého šklebu stažené tváře lidí, kteří někdy zvedají zaťaté pěsti.

Tak jako se zdraví lidé radují z úspěchů jiných a svých, tak se nemocní, stižení duševní poruchou, radují z neúspěchu cizích lidí. Zmíněné fotografie nám to opět připomněly. Tyto lidi lze jen těžko pochopit. Je třeba jen na jejich nenormalitu neustále upozorňovat.

Lidé jsou někdy zneklidněni, mají-li být fotografováni. Nebojí se zneuctění jako primitivní národy, nýbrž nesouhlasného postoje fotoaparátu. Svět ale můžeme pochopit jen tehdy, když ho akceptujeme tak, jak ho přístroj zachytil.

Lidé touží být krásní. Opozice by zase chtěla být přijatelná. Fotoaparát ale má tu moc odhalit zásadní důvod pro jejich nepřijatelnost: zpochybňuje svět tak, jak se nám na první pohled jeví.