„Každé lidské utrpení se týká každé lidské bytosti“ – to jsou slova, s nimiž bývalý český prezident Havel vešel do sbírek citátů slavných. Jsou to ale slova, která mají zcela konkrétní obsah: Každé lidské utrpení, které veřejnost přejde mlčením, má totiž potenciál se vymstít.

Proto by zpráva ombudsmanky Anny Šabatové o soustavném porušování lidských práv českým ministerstvem vnitra v detenčním zařízení pro uprchlíky na Mladoboleslavsku měla alarmovat každého z nás.

Lidská práva jsou nedělitelná. Dnes jsou zvůli úřadů vystaveni uprchlíci. Příště to může být kdokoli. Nejde totiž jen o to, že lidi v uprchlických zařízeních žijí mnohdy v katastrofálních podmínkách, bez volného přístupu k toaletě a k tekoucí vodě, což jsou věci, běžné ve zdejších věznicích i pro nejtěžší zločince. Že je bezdůvodně šikanují uniformovaní policisté i členové bezpečnostní služby a nikdo jim nevysvětlí, proč se ocitli za mřížemi a co s nimi bude dál.

Podstatně horší je, že při tzv. – řečeno byrokratickou hantýrkou – „záchytu uprchlíků“ trvá ministr vnitra na tom, že všechno probíhá podle zákona, ačkoliv český stát evidentně porušuje řadu svých vlastních předpisů a norem. O jaké konkrétní oblasti jde, to definuje podnět Rady vlády pro lidská práva, schválený minulý týden s tím, že ho ministr Dienstbier předloží vládě.

Především jde o to, že do detenčních zařízení nesmějí být posílány děti a jejich rodiny, pokud tato zařízení neodpovídají zákonu o sociálně-právní ochraně dětí a mládeže. Totéž platí o nezletilých bez doprovodu. Uprchlíci, kteří z různých důvodů nemohou být přemístěni do jiného státu, nemají navíc podle zákona v detenčních zařízeních vůbec co dělat, protože účelem těchto zařízení je zadržovat nežádoucí cizince před jejich soudně nařízenou deportací.

A v neposlední řadě je nezákonné vybírat od zadržených uprchlíků poplatky za ubytování a stravu, protože jsou zajištěni v režimu tzv. nařízení Dublin III. Správa uprchlických zařízení přitom strhává běžencům z jejich peněz, které musejí odevzdat spolu s mobilními telefony, hodinkami, tkaničkami a opasky, přes 7000 na osobu a měsíc, aniž by jim zajistila například tlumočnické služby nebo právní pomoc, na což mají ze zákona nárok.

Jak je vidět, vláda a úřady dělají všechno pro to, aby se několikatýdenní pobyt v České republice stal pro uprchlíky vskutku „nezapomenutelným zážitkem“. A většina veřejnosti to sleduje s neskrývanými sympatiemi. Jde přitom o krátkozrakost nejtěžšího kalibru.