Vzdor před 75 lety nebyl hrou na vojáky

Slovo legenda mívá podobný nádech jako fake news či „kecy“. Přitom v latině znamená „věci určené ke čtení“. Takto bychom měli vnímat i Pražské povstání či obecně české květnové povstání v roce 1945. Je pech, že karanténa brání veřejným oslavám 75. výročí, možná posledního půlkulatého, kdy ještě žijí přímí účastníci. Takže zůstávají jen „věci určené ke čtení“. Ale je jich dost.

I osudy květnového povstání měly dvojí život, jak se říká o světcích zvěčněných legendami. Autor těchto řádků pamatuje, jak na počátku normalizace stávali na výročí u pomníčků pionýři v šátcích. A protože to bylo krátce po sovětské invazi v srpnu 1968, dodávali legendě o povstání režimní ráz. Přitom skuteční hrdinové povstání od profesora Pražáka po generála Kutlvašra byli pro režim neosobami.

Režimní výklad potlačoval fakta, spontánní zájem o povstání, ba i rozhlasovou výzvu „Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko…“. Jistě, scházel v ní přímý apel na Moskvu. Pokud se i toto vytěsňovalo, tím více se šířil i „protirežimní“ výklad: že povstání bylo jen kalkulem na konci války. Jako by se zapomínalo, že každé povstání tohoto typu kalkuluje s pomocí zvenčí. Pařížané v srpnu 1944 kalkulovali s vojenským postupem Američanů, Varšavané zase neúspěšně kalkulovali s postupem Sovětů. (Ti se cíleně zastavili před Vislou.) Vyčítat Pražanům pozdní odboj by bylo nefér.

Mohou to doložit i čísla, ač je s podivem, že přesné ztráty květnového povstání až donedávna nikdo nezjišťoval. Bereme-li v úvahu střízlivý odhad historiků, asi 3000 mrtvých v Praze, nabízejí se srovnání s událostmi jinak nesouměřitelnými. Řádově stejný počet obětí (plus minus 3000) si vyžádal japonský útok na Pearl Harbor 7. prosince 1941, zplynování „rodinného tábora“ v Osvětimi 8. března 1944 (největší hromadná vražda na československých občanech v zaznamenané historii) či teroristický útok na USA 11. září 2001. Kdepak, nešlo o hraní na vojáky, ale o zásadní událost.

LN, 5.5.2020