Jsou průvody a průvody. Oslavující, vyhrožující, veselé, nebezpečné, spontánní i povinné, ba i vyprovokované davovou hysterií - pozor, nikoliv historií - aniž účastníci vůbec vědí, proč a zač pochodují. Jsou průvody zneužívající nevědomé, ať už děti nebo omezené dospělce, jsou průvody zdůrazňující váhu nějaké ideologie nebo jen dutý míč nebo odlišnou sexuální orientaci… Vypočítávat lze nekonečně.

Již staří Římané si libovali v Césarových triumfálních pochodech, výpravných, s otroky, zajatci a šelmami, ba byly i průvody biblické se schránou úmluvy… Má generace zažila průvody HJ ( Hitlerjugend), někdy s pochodněmi – že by pěkný pohled na světýlka?! -, někdy v čele s kovovým monstrem o mnoha rolničkách, které do taktu cinkaly za doprovodu píšťal, patrně zobcových fléten, zažili jsme i ordnerské průvody skandované tvrdými botami, dopadajícími jako jeden pár; po válce byly roztomilé prvomájové průvody navazující na předválečné tradice: kominíci v černém s bílými čapkami, pekaři v bílých zástěrách, směšné a veselé alegorické vozy, praporky – a vůbec. Rádi a dobrovolně jsme se přidávali, nejen přihlíželi, a zpívali se všemi, zatímco hudba sem tam vyhrávala sokolské pochody.

Ale po r. 1948 jsme do průvodu museli, říkalo se tomu „existenční pochod“, a nejen ta povinnost nám ty průvody znechutila, přispívaly k tomu i kulturní filmové výpotky končící nadšeným průvodem, v nichž rozzářený hrdina volá na hrdinku „soudružko Anno!“ a ona na něho „soudruhu Toníku!“. Na jednom takovém prvomájovém průvodu nás, otrávené vysokoškolačky, utěšoval stejně otrávený asistent: „Pamatujte, mé dámy, že každý bacil hyne nakonec na své vlastní zplodiny.“ Ty dětské velkorevoluční průvody byly u dětí velmi oblíbené, chudinky, stejně nadšeně by se byly zúčastnily (ty děti) průvodu se světýlky i na oslavu krále Herodesa.

Nicméně pochoduje se dál za cokoliv, pod jakýmkoliv tlakem, ať je to idea či hmota, lid pochoduje rád. Můžeme jen doufat, že pochoduje vstříc těm světlým zítřkům až po ten průvod pohřební.

Valtice