Vyhozeni dveřmi, nalezou oknem, těžko se v těchto dnech ubránit podobným myšlenkám. Komunisté propadli ve volbách a přirozenou cestou tedy odešli do suterénu, aniž byli zakázáni anebo aniž se přejmenovali. Což mimochodem jejich takzvaně sesterské strany šmahem dělaly ještě dávno před pádem sovětského impéria. No a tumáš čerte kropáč, významný předák vládní strany Jana Michailidu se ke komunismu přihlásí. Jiná věc je, že ji to poškodilo při následných volbách na post předsedy Pirátské strany a krutě v nich pohořela.

Komunistický coming out paní Michailidu došel bezprostřední odezvy v rámci strany samé. První se ozval další pirátský předák Mikuláš Ferjenčík. Někdo neinformovaný by se mohl zeptat: jakpak reagoval? Zděsil se? Navrhl kárné řízení a vyhazov ze strany? Nikoli. Ferjenčík se jen podivil a hlavně řekl, jakpak Piráti postoj paní Michailidu vysvětlí. Nezaznělo žádné „pryč s ní“, nýbrž „proboha, jak tohle okecáme?“. Sám tím na sebe přivolal nevoli spolustraníků a hned se ukázalo, že paní Michailidu naprosto není jako kůl v plotě. Pravda, do čela ji nezvolili, ale možná proto, že přece jenom to jsou inteligentní lidé a věděli, že tohle by se okecat fakt nedalo.

Nicméně i toto je jasné a další komentáře jsou nadbytečné. Podstata je jinde.

Jana Michailidu se narodila v roce 1990, bez jednoho měsíce rok po začátku pádu komunismu u nás. Komunismus pro ni nejsou koncentrační tábory, šibenice, zničené životy statisíců lidí, hranice obehnané minovými poli a ostnatými dráty. Komunismus je pro ni „utopický sen o demokratické, kooperativní a vzájemné společnosti“. A je to. Ona jistě o gulagu, mučírnách StB a šibenicích ví. Jenže se narodila v roce devadesát, tedy na jiné planetě. Neodpustím si krátce opakovat vzpomínku na doby, kdy jsem se coby student snažil partě francouzských komunistů otevřít oči, když se přijeli do Prahy podívat na socialismus v praxi.

„Copak nevidíte, jak je to tady všude dokola hnusný?“

„Vidíme,“ odpověděl mi jejich hlavní soudruh. „Ale, nezlob se… to je tím, že jste Slovani.“

„Zajeďte se podívat do Berlína, tam je socialismus ještě hnusnější!“

Rozesmálo ho to a odpověděl s mávnutím ruky.

„No jo… Berlín… To ale jsou Boches, to jsou Skopčáci!“

Žil na jiné planetě, žil ve Francii. Stejně jako Jana Michailidu žije na jiné planetě.

Na jiných planetách vskutku komunismus existuje v podobě utopického snu o demokratické, kooperativní a vzájemné společnosti. Daří se mu dobře, protože Francie v polovině šedesátých let a Česko o pětapadesát let později věru nebyly žádnou utopickou, kooperativní a vzájemnou společností. Ta naše je hodně drsná a málokdo ji bere jako spravedlivou. Takže nelze než se smířit s faktem, že komunismus tu s námi zůstane na věčné časy. Kéž by jen v podobě snu, což přeji i paní Michailidu.

LN, 10.1.2022

****************************************
ULTIMUS
Nový román Ondřeje Neffa

Na odvrácené straně Měsíce stojí Ultimus, vězení pro nejhorší zločince obydlených světů. Sem přijíždějí Kuba Nedomý a Dědek Čuchák, starožitníci se sídlem v Arkádii, v roli robotických specialistů.
Měl to být nejlepší kšeft jejich života. Vyklubala se z toho bouda, kterou jim nastražil jejich dávný kamarád, policejní hlavoun Mantella. Spadli tam do spárů nejmocnější zločinecké organizace Lunárního společenství. Stojí proti všem - proti zločincům i dozorcům, proti robotům i proti zmutovaným paraorganismům i proti toxickému šrotu, který se vymknul kontrole.
Když pak se do toho vloží africká vražedkyně Kombopi, dá se čekat, že bude hodně dusno...

Nový román z cyklu Arkádie je napínavý i humorný, jak už dobrodružství obou nehrdinských hrdinů bývají. Příběh volně navazuje na předchozí svazky Měsíc mého života, Rock mého života a Hvězda mého života. Vydal Myster\ Press, k dostání všude včetně Alzy a též U NAKLADATELE.

.