GLOSA: Jednopohlavnost
Mimoděk se vtírá i představa té techniky uspokojování. Heterosexuálové jsou přírodou vybaveni určitými ochrannými opatřeními proti případným bakteriologickým nehodám; ženská přijímací místnost - abych se nevyjádřila hrubě - má takové biologické prostředí, že při rozumném, přírodou zamýšleném používání si s menším množstvím vnášených bacilů poradí. U homosexuálů je to patrně jiné a představa toho, čím se vstupující musí brodit, je heterosexuálům poněkud nepříjemná. Ochranné prostředky, no, budiž, ale příroda s nimi určitě při plánování toho našeho živočišného druhu nepočítala. Sem tam vidíme následky, zatažené nejen už i mezi heterosexuály, ale postihující následně i další generaci.
Je to fyziologické? Je to biologicky oprávněné? Nebo je to blížící se změna v té přemnožené lidské populaci směrem k omezení hustoty druhu? Člověk v tom předpokládaném evolučním žebříčku, stoje na nejvyšší příčce, žádného přirozeného predátora na omezení své četnosti nemá; poradil si s mamuty, s morem i cholerou, může svému druhu škodit pouze sám. Tohle rozvíjející se hnutí za uznání a bujení té plané větve, renovaci té slepé uličky, povede možná časem k tomu, že heterosexuálních mužů bude tak málo, až ženám nezbude nic jiného než množit se nepohlavně jako mšice.
Mimochodem, co se týče osobního opatřování slasti: kdypak přijdou na řadu zvířata? Ne že by se to potajmu už leckde nepraktikovalo, zatím zůstává ještě tabu nebo v bájích: „Hoch pastýř měl v svém stádu kozičku...“ (J.S. Machar, V záři helenského slunce, báseň Skeptik)
Nicméně představa použití jakékoliv samičky mužem může být heterosexuálům bližší než planá jednopohlavnost. Z té kozičky se přece cosi zrodilo, byť to byl satyr.
