„Víc takových homosexuálů!“ prohlásil jsem u pokladny, když jsem si kupoval cédéčka Eltona Johna a George Michaela.

A myslel jsem to upřímně, jak se v Česku říká. Protože tyhle dva pány poslouchám opravdu rád. Stejně jako se rád začtu do textů gaye Oscara Wilda nebo legendární lesbičky Sapfó.

A musím se přiznat, že mě nikdy nenapadlo přemýšlet nad jejich pohlavní orientací, dokud jeden profesor Karlovy univerzity nepovažoval za potřebné vytáhnout na veřejnosti transparent s informací, že on je taky buzna.

Z pochodů hrdosti se stal celosvětový fenomén. A marketingové oddělení Prague Pride zasluhuje uznání, protože získat na pár dní v roce devadesát šest procent mediální pozornosti pro čtyřprocentní menšinu je prostě obdivuhodný výkon.

Nicméně se obávám, že pokud to takhle půjde dál, brzy to bude nuda.

Takže co takhle začít v Brně pořádat pochod heterosexuálních rodin nazvaný Brno Pride? Samozřejmě nikoli pod záštitou nějakých moralizujících sucharů, ale pěkně v karnevalovém duchu.

A kdo se v Brně postaví do čela, když odvážná paní Krnáčová bydlí v Praze?

Klidně to vezmu na sebe. Přivedu svých pět dětí a tři psy a zahraju si na paní Krnáčovou. A doufám, že se ke mně ze solidarity připojí nějaký decentně navoněný zástupce homosexuální menšiny a třeba taky někdo z katedry gender studies.

P.S. V průběhu psaní této glosy se z nákupu vrátila moje čtyřletá dcera Klaudie a postěžovala si, že v růžovém kindervajíčku našla autíčko a to je přece pro kluky. Navíc to bylo růžové vajíčko a „když je to růžový, tak to přece nemůže být pro kluky!“
– Může miláčku, může.