Na audienci u francouzského krále se čekávalo v předpokojích jeho ložnice celé dny. Přijel -li ve středověku k místnímu šlechtici posel s nějakým vzkazem od souseda, slušelo se nechat ho čekat a nepřijmout ho hned. Když za nacistické okupace někoho zatklo Gestapo, mohl někdy jeho blízký příbuzný dosáhnout, aby ho přijal některý jeho funkcionář. Musel zaplatit na Winterhilfe částku, jejíž výše mu byla důvěrně sdělena, ovšem na pozvání bylo třeba 2 – 3 měsíce čekat. Postavení na společenském žebříčku se dá mimo jiné měřit délkou čekání a počtem lidí, kteří jsou k čekání odsouzeni. Proces je obousměrný a má chakter positivní zpětníé vazby. Čím déle čekáme, tím výš na tom žebříčku stoupá ten, který nás nechává čekat.

Nedávno jsem se seznámil s mužem, který se živí jako malý podnikatel. Vyučil se na ševce a v domě, kde bydlí, si pronajal malou místnost v polosuterénu, kde opravuje, co mu kdo přinese. Nejen boty a opasky, ale podívá se i na rádio, které najednou přestalo hrát, hodiny, které nejdou, přetržený řetízek nebo nit u korálů. Přišije i nový zip na bundu a zkrátí kalhoty. Pak se do jeho bezprostředního sousedství přestěhoval z venkova podobný všeumělec, který umí to, co on, ale požaduje za to venkovské ceny, které jsou přibližně poloviční než jeho. Najednou mu hrozila bída, ztrácel zákazníky a propadal trudnomyslnosti.

Když jsem ho potkal naposledy, cítil se už lépe. Zašel za konkurentem a dohodli se na jakési dělbě práce. Jeden bude dávat přednost práci s kůží a s textilem, druhý s kovovými a dřevěnými předměty. Udivilo mě však jeho líčení, jak donutil svého konkurenta ke slibu, že jen zcela výjimečně bude dělat opravy na počkání a minimální doba, za kterou opravený předmět vydá, bude týden. A to i tehdy, kdyby neměl nic na práci.

Dohoda pomohla oběma. I jeho konkurent si pochvaluje, jak si ho teď zákazníci váží. Už není žádná onuce nebo nějaký Hej počkej. Na opravu si každý pěkně počká. Jen výjimečně a s velkými okolky se dá přesvědčit, aby něco udělal expres za dvojnásobek ceny.

Postoupili – aspoň ve svých očích – ve společenské hierarchii na vyšší stupně.

A tak myslím na na nemocné. Třeba i na dlouhé řady řady poutníků v Lurdech čekajících před jeskyní. Myslím na přeplněné čekárny některých poliklinik a ambulancí nemocnic, kde vysoký počet čekajících a dlouhá doba čekání jako by ukazovala vysokou úroveň poskytované péče.

Myslím i na jeden z rozdílů mezi našim reálným socialismem a kapitalismem. Za komunistického režimu občan zaplatil za byt nebo auto a pak na ně často celá léta čekal. Dnes se nastěhuje nebo si odveze auto za zlomek jeho ceny a zbytek doplácí ve splátkách. Měsíce a léta už může bydlet a jezdit, aniž zaplatil. Na peníze čeká věřitel. Taky dlužník ovšem čeká na potěšení, že to bude mít zaplaceno.

Myslím však také na to, co to asi bylo za nemoc, kvůli které lékaři nedovolovali policistům více než měsíc vyslechnout paní, kterou 23. března srazil autem pan Roman Janoušek. Čí prestiž to posílilo, že jsme museli tak dlouho čekat, než jsme se dověděli, že si poraněná myslí, že ji neporanil úmyslně?