V jedné ruce svírám diplomatku se stohem papírů, v druhé kabelku a v podpaždí muchlám bundu. Už jsem na řadě. Musím na tácek vyložit mobil, klíče a peněženku s kovovými mincemi. Ještě pokládám kabelku na pultík a cvičně v ní šátrám, abych odlovila zakutálené desetikoruny, které by mohly rentgen zmást. Kabelka je natolik rozsáhlá, že to při pohledu na frontu za sebou vzdávám a strkám ji do tunelu.

Hlavu mám plnou chmurných myšlenek. Děsí mne nepochopitelné tabulky a tajuplné formuláře, které kolegové z velkých úřadů zvládají levou zadní. Jako úředník z malého města se v praxi podobám spíše chobotnici rejdící chapadly v nepřeberně pestrém okruhu činností. Už jak jsem si v práci vytiskla tabulky, které mi ministerští úředníci předem zaslali, tak jsem pochopila, že nebylo zase tak těžké dotaci získat, jako bude těžké ji zodpovědně zúřadovat. Právě proto jsem ráno vstala o půl čtvrté a přes půl republiky přejela až sem do historicky pověstné budovy obložené lesklými, smetanově zbarvenými kachlíky, abych něco z toho šamanského umění pochytila.

Vtom zazvoní mobil. Beru jej z tácku, protože na displeji bliká jméno mého nejvyššího šéfa. Z četných zkušeností vím, jak dokáže být neodbytný.

„Ty pámelníky ve školní zahradě sadí jen třicet centimetrů od drátěného plotu,“ vybalí na mne zhurta. „Není to moc blízko?“

„Je to úplně normální vzdálenost pro živý plot,“ odpovídám pohotově a v duchu se vztekám, že při kontrolní obchůzce městem musel zabrousit do školní zahrady právě teď, když jsou referentky někde na šetření a já daleko za horami. „Buď v klidu,“ dodávám chlácholivě. „Ta firma ví, co dělá. A nejsou to pámelníky, ale tavolníky.“

„A jak se to za tím bude vysíkat?“ Nedá pokoj vzdělaný renesanční dotěra.

„Síct nebude co,“ odpovídám.

Ale dřív, než stačím vysvětlit, že plevel tam prostě nebude mít dost prostoru, vytrhuje mne paní z ostrahy: „Bylo by možné, že máte v kabelce nůž?“

„Promiň, musím končit,“ houknu do mobilu a mačkám červené tlačítko.

Rozpačitě se k paní obracím: „Možná, že tam mám nožík, co nosím do lesa na houby.“

Vrátili mi kabelku, abych rybičku vyhrabala. Statečně hledám a fronta za mnou znepokojivě narůstá. Konečně třímám stříbrný zavírací nožík s vývrtkou a předávám jej k prozkoumání.

Mobil opět zvoní. Kabelka se vrací zpět do tunelu.

„Ano?“ Hlásím se šéfovi.

„Jak se ty keře budou stříhat, když budou za rok v plotě?“

„Bude se to stříhat z druhé strany toho drátěného plotu. Kvetoucí tavolníky utvoří pěkné převisy, proto se budou stříhat jenom jednou za tři roky.“

„A co to pletivo?“

Při pomyšlení, na tu upřímnou starost o městský majetek, se mírně pousměji. Škoda, že tohle neslyší voliči. „Je pozinkované. Něco snese. Sakra, jsem na ministerstvu, tři sta kilometrů daleko. Všechno bude v pořádku.“

„Jestli ne, nechám tě popravit,“ vyhrožuje nebezpečně starostlivý starosta.

Kabelka projela, sbírám klíče a peněženku a konečně se dostávám ke konferenčnímu sálu, ve kterém se mám dozvědět, jakým způsobem budeme čerpat dotaci na lezeckou stěnu, kterou nám přiznali z programu Prevence kriminality. Stěna bude umístěna v městském parku a od školní zahrady ji bude oddělovat živý plot, který právě teď vysazují.

„Klidně mě poprav,“ vyheknu. „U lezecké stěny ve stínu kvetoucích tavolníků.“